BataStory.net

EAST TILBURY, další z baťovských bran do světa

Velká Británie patřila k prvním předválečným cílům baťovské expanze do zahraničí a po dlouhou dobu pak tvořila i neodmyslitelné centrum výroby i zázemí pro výchovu a školení všech, kdo měli Baťu reprezentovat dále v zahraničí. Právě odtud odjížděli po desetiletí odborníci do dalších destinací, od tehdy ještě Britské Indie až po četné země Afriky. A – “last but not least” – už začátkem války, ale i po ní stala se Británie nadlouho těžištěm řízení všech evropských operací.

Britské East Tilbury, ve svých dobách s až čtyřmi, pěti tisíci zaměstnanců) se tak stalo jak efektivním centrem exportu do celého světa, tak i místem dalšího efektivního vzdělávání baťovců předurčených k práci v dalších světových teritoriích. Právě ono bylo totiž nejlepším výchozím postem pro vysílání odborníků do britských, v té době ještě existujících kolonií a dominií: především do Indie ale i většiny Afriky.

Z témat spojených s East Tilbury si můžete už v této chvíli zobrazit například profil jejího takřka kultovního ředitele Jana Tuši

Nebo se podívat na záslužné britské webové stránky (jejichž českou část zajiš’tuje už od počátku právě BataStory) – průběžně doplňované Bata Memories

A jednu z nejpozoruhodnějších studií o historii ale i současném stavu právě tohoto z „Malých Zlínů“ napsal David Vaughan:

Malé Zlíny, pozoruhodné urbanistické oázy, nechával Tomáš Baťa stavět kolem obuvnických továren po celém světě. Jedna se nacházela i v tehdy chudém anglickém městě East Tilbury. Dnes je zavřená, dělníci jsou dávno bez práce, ale Britové zde začínají objevovat kouzlo “Baťova” funkcionalismu…

České městečko najdete na východním okraji Londýna, uprostřed pusté krajiny zanedbaných luk a opuštěných továren, tam, kde řeka Temže ústí do Severního moře. Není to tak dávno, co tu na Velikonoce běhali kluci po ulicích s pomlázkou, holky malovaly vajíčka a z malých předzahrádek zdejších domků bývala cítit vůně tradičního českého a moravského cukroví. Dnes však East Tilbury někdy připomíná město duchů.

Nejmodernější město Anglie

Když na začátku třicátých let minulého století přišli do vesnice East Tilbury ze Zlína první Baťovi muži, našli tu jen pár statků. Byli vybaveni malým přenosným petrolejovým vařičem, aby měli co jíst, a velkým snem Tomáše Bati: “obouvat svět”. Uprostřed bramborových polí vyjednali nákup jedné z farem a první továrnu na obuv tu otevřeli v roce 1933. Za několik let zde vzniklo celé město: 300 domků, hotel, čtyři ubytovny, obchody, plavecký bazén, sportovní hřiště, kino, základní škola, odborné učiliště. Farma s rozsahem 150 hektarů tu zůstala; zásobovala celé město mlékem. Jak vzpomínají pamětníci, na víčku každé láhve bylo vytištěno velké písmeno B.

Městečko East Tilbury bylo na sto procent Baťovým městem. Postavili ho čeští architekti Vladimír Karfík a František Gahura podle stejných průkopnických urbanistických a architektonických principů, které o pár let dříve uplatnili ve Zlíně. Všechno bylo inspirováno Baťovou konstruktivistickou vizí moderního města – ocel, beton natřený na bílo, ploché střechy, okna z hliníku a přísný roštový urbanistický plán se spoustou zeleně. Vše se samozřejmě točilo kolem továrny.

Na začátku byly všechny materiály kromě cihel a malty dováženy z Československa. První ulice dostala název “Bata Avenue”, park byl pojmenován po Tomáši Baťovi, který nedlouho předtím zahynul při leteckém neštěstí v Otrokovicích. Hotel v centru města, navržený Karfíkem, byl víceméně věrnou kopií obdobného hotelu ve Zlíně a rozhodně nevypadal anglicky! Dodneška se East Tilbury značně liší od sousedních vesnic a předměstí, kde dominují šikmé střechy a červené cihly “staré dobré Anglie”.

“Modernismus” v designu a architektuře v britském estetickém povědomí nikdy úplně nezakotvil a v polovině třicátých let se často setkával se značnou nedůvěrou. S trochou nadsázky se dá říct, že teprve teď, o sedm desetiletí později, začíná být jeho význam “znovuobjevován” širší britskou veřejností. Loňská velká výstava v londýnském Victoria and Albert Mu-seum, věnovaná modernímu designu a architektuře v Evropě mezi lety 1914 a 1939, vzbudila mimořádný zájem. Stojí za zmínku, že jedním z klíčových exponátů byl automobil Tatra T-87 z roku 1937 vyrobený v Kopřivnici.

Veřejnost začíná pomalu objevovat i East Tilbury. Stále více lidí sem jezdí obdivovat jeho architekturu. Celé město bylo vyhlášeno památkovou zónou, majitelé všech domků v ulici Bata Avenue dokonce dostali grant, aby svému domu navrátili původní vzhled. Redaktor britských novin Guardian Steve Ross s lehce humornou nadsázkou označuje toto dlouho zapomenuté městečko v hrabství Essex jako “nejmodernější město Anglie”.

Místní lidé vždy věděli, že jejich městečko není typické. Joan Jamesová tu žije od roku 1940. Její otec pracoval ve zdejší továrně a i ona po dokončení školy strávila velkou část svého pracovního života v exportním oddělení British Bata Shoe Company. Spolu s dalšími “veterány” Joan před čtyřmi lety založila při městské knihovně Baťovo vzpomínkové a výzkumné středisko.

Nasbírali velké množství materiálů a na malé stálé výstavě v jednom koutu knihovny najdete původní modely domků, nejrůznější fotografie z historie městečka, porcelán z hotelu s Baťovým logem, holínky vyrobené ve zdejší továrně a dokonce i bronzovou bystu Tomáše Bati. V rámci projektu se natočily četné rozhovory s místními lidmi a celý projekt má vlastní internetové stránky v angličtině a dokonce i v češtině- www.batamemories.org.uk. ^{(Jejich české znění obstarává už od počátku naše BataStory. Pozn. PH)}

Kolektivní duch

Do East Tilbury se před válkou stěhovali Češi, někteří pracovali ve vedení firmy, jiní měli potřebné odborné znalosti k výrobě, nebo byli pozváni, aby školili místní pracovníky na učilišti, které vzniklo ve městě. Jak vzpomíná Sheila Lawsová, jejíž rodina se sem přistěhovala z východního Londýna na začátku druhé světové války, měly české rodiny na život města velký vliv: “Našimi sousedy byli Češi, Kubánkovi s dětmi Josefem, Věrou a Jiřím. Hodně jsme se s nimi kamarádili a my děti jsme rády sledovaly, jak paní Kubánková připravovala štrúdl na kuchyňském stole. Můj bratr s Jirkou byli ještě malí, schovali se pod stolem a tahali těsto.”

Rodiče paní May Vaclavikové pocházeli ze Zlína. Tatínek pracoval pro Baťu na kaučukových plantážích v Nigérii, než se s rodinou přistěhoval do East Tilbury. May si vzpomíná, jak se rychle šířila obliba českých koláčů: “Všechny ty české dámy uměly výborně vařit, pekly všechny možné koláče a dorty. Všem ve městě chutnaly! Spolu s ostatními ženami maminka udržovala české zvyky. O Velikonocích jsme měli malovaná vajíčka a kluci honili holky po ulici s pomlázkou a o Vánocích moje starší sestra a její spolužáci ze základní školy zpívali české koledy.”

Továrna na boty dominovala všem aspektům života v East Tilbury, včetně volného času, a když někdo přišel o práci, přišel i o střechu nad hlavou. Jako všude, kde Baťa postavil své továrny, všechno fungovalo v kolektivním, ale zároveň i v paternalistickém duchu. Sheila Lawsová vzpomíná na disciplínu, kterou zavedli čeští manažeři: “Češi byli velmi, velmi pořádkumilovní. Všechno v našem životě muselo být uspořádané. Nám se to zdálo normální, byli jsme na to zvyklí, ale někomu jinému se mohli Češi zdát trošku – jak bych to řekla – těžkopádní.”

Joan Jamesová dodává: “Panoval tady paternalismus, ale cítili jsme se tu bezpečně. Jako děti jsme se vždy chovaly dobře, protože jinak by se o tom dozvěděl tatínek ještě dřív, než by se vrátil z práce na oběd.”

Drželi jsme při sobě

Když se po druhé světové válce baťovské impérium přestěhovalo z Československa do Toronta, v East Tilbury se moc nezměnilo, kromě toho, že se sem přesunula ze Zlína Baťova akademie. Ve městě se opět zvýšil počet Čechů a v následujících letech tu studovaly stovky odborníků, kteří se učili pracovat pro Baťu po celém světě. “Ve čtyřicátých a padesátých letech,” říká hrdě Joan Jamesová, “byla společnost British Bata Shoe Company největším vývozcem obuvi v Británii. Vstupní bránou továrny v East Tilbury procházely denně čtyři tisícovky zaměstnanců.”

Dnes se tu však boty nevyrábějí už dva roky. V době, kdy se textilní a obuvnický průmysl dostal v Evropě pod stále větší tlak, továrna nedokázala obstát proti konkurenci levnější výroby z Asie. Nejen že Baťa v roce 2004 přestal vyrábět v East Tilbury, dnes dokonce nevyrábí boty ani ve Zlíně.

East Tilbury a jeho okolí – i když se teď začalo oceňovat jeho architektonické dědictví – působí značně zanedbaně. Tři velké pětipatrové budovy továrny, nádherné příklady českého funkcionalismu, zejí prázdnotou. U vchodu stojí tabule se slovy Thames Industrial Park East Tilbury, ale ve skutečnosti tu žádný průmysl není, budovy slouží pouze jako sklady.
Joan Jamesová byla svědkem postupného úpadku British Bata Shoe Company. “Už v 80. letech propustili hodně zaměstnanců, a když před osmnácti měsíci výroba skončila, na výrobní lince pracovali jenom čtyři lidé.”

Není divu, že někteří z propuštěných zaměstnanců měli pocit, že je Bata nechala na holičkách. Firma byla jejich svět a počítali s tím, že se o ně bude starat do konce života. Nakonec se celý baťovský model rozpadl a dnes občas zazní ironická poznámka, že East Tilbury není nic víc než skanzen vadné a zastaralé filozofie “korporativismu”.

Na druhou stranu výjimečná soudržnost baťovského East Tilbury hodně pomohla, když továrna začala propouštět. “Lidé byli hodně zklamáni,” říká Joan Jamesová, “ale když došlo k nejhoršímu, drželi pohromadě a hodně si vzájemně pomáhali.” Dnes skoro všichni obyvatelé denně dojíždějí za prací do nedalekého Londýna a přes den je tu ticho.

Nebojíme se budoucnosti

V posledních letech se vede živá debata kolem budoucnosti městečka, které jako by ztratilo své srdce. Britská vláda zveřejnila velkorysé plány na oživení takzvaného Thames Gateway – více než třicetikilometrového koridoru podél Temže východně od Londýna. Britská metropole se rychle rozrůstá a podél koridoru by měla vzniknout celá nová města a předměstí pro stovky tisíc obyvatel. East Tilbury a jeho okolí jsou součástí těchto plánů.

Soukromá společnost Thamesgate tu chce vystavět sedm tisíc nových domů a slibuje tisíce pracovních míst. Baťovské jádro města zůstane, architekti budou muset respektovat i původní urbanistický plán, ale East Tilbury navždy ztratí svůj dosud ještě skoro venkovský ráz.

Ne všichni obyvatelé vítají tak drastické změny a sem tam lze v obci zahlédnout odmítavé plakáty “No to Thames Gateway”. Jiní, včetně Joan Jamesové, nevidí jinou alternativu: “Je hezké mít kolem sebe samé pole a louky, ale ne, když se o ně nikdo nestará – a já si ještě vzpomínám, jaký tu dříve byl pořádek.” S ní by Tomáš Baťa – se svým sloganem “Nebojíme se budoucnosti” – asi souhlasil.

Poloprázdné tovární budovy s nádhernou estetikou “zaoceánských parníků” inspirované Le Corbusierem stojí zatím smutně a opuštěně uprostřed essexského venkova, jako by čekaly na pokyn, aby mohly odplout po Temži někam do vzdálených krajin. Jejich budoucnost je nejistá, ale o jejich výjimečnosti se naštěstí už dobře ví.

^{Otištěno v příloze Víkend Hospodářských novin. Uvádíme se souhlasem redakce.}

(Doplňuje se… )