BataStory.net

14. březen 1939 v pamětech Tomáše a Jana Bati

Na stránkách Batastory jsme už přinesli ukázky z pamětí Tomáše J. Bati “Ševcem pro celý svět” o dramatických událostech kolem 14. března 1939, které najdete zde Dnes je to ve zkrácené podobě i líčení událostí kolem a po 14. březnu z pera Jana A. Bati.

Jednoho dne – byl jsem právě v Chelmku, v Polsku – telefonoval mi Čipera z Prahy nějak záhadně. Bylo to právě po puči v Bratislavě, kde se pokoušeli o separování Slovenska: „Rozumíš, Jendo? Ta situace nastala. Zůstaň, kde jsi. Rozumíš?”
Rozuměl jsem jen něco o ohni. „Jaký oheň? Nerozumím…”
„Povodeň!”
„Vždyť ještě mrzne!” odpověděl jsem, ale potom jsem si uvědomil, že to je slovo z kódu, jenž jsme si smluvili před odjezdem. Honem jsem se podíval a bylo to: „Dojde ku obsazení Němci během zítřejšího dne“.
Telefonoval jsem domů, aby naši přijeli za mnou do Polska. Žena brečela, že nemůže, Janek má čtyřicet stupňů horečku. Byla to zatracená situace. Telefonoval jsem s lékaři a hlavně s MUDr Albertem, který byl trochu zasvěcen. Teprve později jsem se dověděl, jak to bylo.
Horečka klesla dostatečně až kolem druhé hodiny. Ihned naložili Jánka do auta, lékař provázel rodinu, a odejeli – jenomže poblíž polských hranic narazili na kolony Němců, kteří je vrátili namířeným revolverem nazpět. Někde tam se střílelo. Byli mrtví… Vrátili se tedy nazpět do Zlína, neboť nebylo možno projeti proti tomuto valícímu se proudu.
…
Uvažovali jsme a telefonovali o možnosti odjetí mé rodiny přes Slovensko. Ale už to nešlo. Byla ve Zlíně hlídána, a to ženou bývalého továrníka a nyní našeho konstruktéra, kterých jsem se kdysi ujal spíše ze soucitu nad jejich osudem. Každý den i třikráte volala paní Baťovou k telefonu, aby si zjistila, že neodjela. Kolem domu byly stále stráže. Neobtěžovaly ji, byla ale pod velmi přísným dohledem.
….
Dostával jsem stále zprávy. Nyní už ale netelefonoval ani Čipera, ani Vavrečka, ani Hlavnička. Zvonili jedenkráte jako Pepek z Ostravy, jindy Vladek z Olomouce a opět jindy Karlík z Brna, ujišťuje se, že jsem stále v Polsku a že jsem se nerozjel domů. Jenom tak, aby se mnou známé hlasy mluvily, aniž je mohl kdo napadnout.
Ale dalšího dne přijel na kole na hranice a odtud potom autem polský příslušník, který mi přinesl nepodepsaný dopis Čiperův, kteréhožto písmo jsem poznal, ve kterém mi sděloval, že obsadili Národní banku a první šli na naše konto deviz. Vyšetřovali a vyšetřují – a lidé v Národní bance soudí, že jde o to, aby zkonstruovali případ zpronevěry deviz a mohli mne tak odsouditi a z toho důvodu zmocniti se všeho majetku.
Ještě dodával, abych se nedal naprosto nikým zmýlit a za žádných okolností se nevracel, kdyby i někdo z nich telefonoval a hlásil jakoukoliv nutnost mé přítomnosti tam, protože to bude jistě taková či onaká past. Má důkazy o tom, že chtí odstraniti majitele a převzít z tohoto titulu naše podniky a všechno, co na tom v cizině visí.
…
A potom přišla zpráva, že Hitler je v Praze, na Hradčanech. Bylo to jako kopanec. Československo bylo vyhlášeno Protektorátem.
Udělali z něj, pánové Chamberlain a Daladier, Francie a Anglie, spojenci, zemi postavenou až na roven černošskému Togu, nebo Liberii. Fuj. Humanita? Kde je?
Odejel jsem do Bukurešti s úmyslem navštíviti tyto země a dostati se do Londýna, abych se aspoň mohl podívati, jak se toto dílo Míru lidem v Anglii líbí.
…
V Bukurešti jsme měli čtyři společnosti.
Byla tam už také v Bucsanech továrna na carbon black, který jsme do té doby kupovali z Ameriky, ale o kterém nám bylo jasno, že ho po léta války nebude.V Bukurešti mne zastihl i první telefonický hovor, kterým mne ujišťoval náš berlínský právník, že se mohu klidně vrátiti domů, protože nyní je všechno v pořádku.
Řekl jsem si, že se podívám na zdejší čs. vyslanectví. Vždyť je tady vyslancem Veverka, co byl v Americe.
Na vyslanectví bylo jako o pohřbu. Veverka byl nervózní a chtěl se se mnou raditi, co by měl udělat. Že Němci telefonovali, že přijdou ve dvě odpoledne převzíti vyslanectví.
„To musíte vy věděti, co máte dělat. Proč se nezeptáte na zdejším zahraničním úřadě, co oni soudí a jestli vás budou držet?”
„Na ty by i tak nebylo spolehu.” ‘
Viděl jsem už, že je rozhodnut předati.
…
Ale toho dne telefonovali zase z Prahy. Bylo by dobré, kdybych hned přijel. Nic nenatrucuju. Mohlo by to jenom udělat zle…
„Kdo je tam?”
„Blažek zde, pane šéfe.”
Položil jsem telefon. Blažkův hlas já znám. Kdepak. Toto mi byl nějaký jiný Blažek. Ale Josef Blažek, náš řiditel, to nebyl, to bylo jasné.
Potom zas kdosi telefonoval jménem guvernéra Engliše, že je nutné, abych vysvětlil… abych tam přijel…
Letěli jsme do Borova přes Beograd. Sotva jsem dojel, přijel za mnou z Beogradu náš známý, o jehožto smýšlení germanofilském jsem už slyšel mnoho, a vysvětloval mi, že jej volali, aby se mnou promluvil, a abych ihned, neprodleně, se dal k dispozici německým úřadům, jinak že mohu čekati nejhorší pro podnik i pro rodinu… Tak vida. Tak teď už začínají s hrozbami.
Odejel jsem z Borova do Zagrebu a z Basileje do Paříže Přes Itálii ani Rakousko jsem si netroufal letět, abych zbytečně neriskoval případné přistání nouzové tam. Na hranicích mne čekal náš italský důvěrník s papíry a provezl mne až zase na hranice švýcarské aby se nic nepřihodilo.
Tehdy jsem se také dověděl něco, co se mne dotklo. Vyprávěl mi důvěrník, jenž se dobře znal s pražským italským vyslancem Quido Rocceni, že mu vyslanec svěřil, že jej Mussolini před více nežli rokem, poslal za prezidentem Benešem, aby jej varoval, že není zdrávo republice, aby měla v boku znepřátelené Polsko, kdyby se mělo něco stát.
Dr. Beneš prý mu na to odpověděl: „Právě před několika dny seděl na tomto místě pan Baťa, který mně řekl totéž co vy, Excelence. Vyslovoval tytéž obavy.”
„A jaké je tedy vaše stanovisko?” ptal se prý vyslanec.
„Totéž, jako jsem je řekl i panu Baťovi. Řekl jsem mu, že politiku v tomto státě dělám já. Že až budu potřebovat radu v otázkách obuvi nebo hospodářských, že se ho zeptám.”
Možná, že se v politice musí lhát. Ale toto nebylo pravda. Nikdy jsem prezidentovi nevnucoval žádného politického názoru. A že vyprávěl takovou věc cizincům, to jsem mu po jistou dobu i zazlíval.
…
V Paříži mne hledali už když jsem byl ještě v Polsku. Také jsem se tam setkal s několika uprchlíky.
Byla to především paní Mušková, choť mého jaksi nejbližšího a i soukromějšího tajemníka, který měl na starosti zahraniční společnosti a byl předurčen k tomu, aby byl v případě války venku. Vyprávěla mi z vlastní zkušenosti o obsazení republiky a příhody ze dne 15. března ve Zlíně.
Byla rozhořčena nad tím, jak se němečtí vojáci chovali vůči mladinkým děvčatům z našeho internátu, která od toho dne měla přísně zakázáno vycházeti do města jinak, nežli v penzionátním průvodu.
Vyprávěla, kolik bylo těch zlínských lidí, kteří nikdy nedali na sobě znát, že by nebyli Čechy, až teprve nyní se projevili a ukázalo se, že byli po dva až tři roky už v nacistické organizaci.
Jak od prvního dne vymáhali z gestapa, aby rozhlas v továrně buďto byl zastaven, nebo aby rozhlašoval česky i německy. Jak se začaly ukazovati dotud pečlivě schovávané prapory s hákovým křižem.
…
Do Paříže přijel také Hoza, jenž jel nyní rovnou do Ameriky a za nímžto měla rodina přijeti teprve později, neboť dosud neměli papírů. A mimo Hozy přijeli ze Zlína i dva Američané, obchodní zástupci Atkinson a Sam Smith.
Atkinson, americký plukovník ze světové války, vyprávěl o obsazení Zlína, jemuž byl svědkem, a přivezl si ze Zlína tvrdý vztek těch našich tam lidí proti vetřelci.
Sam Smith byl roztřesen. Několikráte mu položili otázku na gestapu, je-li Žid, dříve nežli byli ochotni dáti mu Sichtvermerk k odjezdu. Musel za něj intervenovat i Lewinsky, náš advokát – Němec – a poukazovat na jeho americké občanství, aby gestapo povolilo jeho odjezd posléze, po třídenním čekání. Viděl, jak zacházeli na německé policii se Židy a neodpověděl proto nikdy na otázku, je-li Židem, ze strachu, aby s ním nezacházeli podobně. Byl úplně roztřesený. Jenom loď do Ameriky, pryč, pryč co nejrychleji.
Atkinson vážně uvažoval o situaci a snažil se ujasniti, jsou-li ještě nějaké možnosti exportu zboží ze Zlína pro Ameriku. Volal jsem tedy Zlín a mluvil s Malotou, jak se dívá nyní on a Vavrečka na možnosti exportu.
„Pokračujeme dále, jako by se nechumelilo,” referoval Malota. „Budeme pokračovat, dokud nám to nezastaví, jestli to mají v úmyslu.”
…
Ujednali jsme s Atkinsonem, že půjdeme na americké vyslanectví v Paříži a pokusíme se dověděti se třeba pomocí přímé depeše do Washingtonu, jak a jestli bude možno nadále exportovati ze Zlína, do USA a zda bychom mohli raziti zboží dále „Made in Czechoslovakia” neb „Made in Czecho-Slovakia” nebo „Made in Moravia” s doložkou v závorce (Czechoslovakia).
Telefonoval jsem několikrát se Zlínem o těchto záležitostech a nechal je zjistiti, jak se na to dívají tamní úřady. Ještě odpoledne mi řekli, že nemají nic proti tomu, abychom označovali naše zboží dále „Made i Czechoslovakia” jako dříve. A také pokud jde o vývoz, ujistili Vavrečku že nebudou dělati žádných potíží, že to zůstane, jako to bylo.
Ale ve Vavrečkově telefonické zprávě bylo zase jedno slovo, které jsem nemohl rozumět, protože nešlo do rámce. Po chvilce přemýšlení jsem se opět poradil s kódem a ukázalo se zase, že to je kod. Znamenalo to: Nedejte se zlákat, nebezpečí nepominulo.
…
Dr. Grady poslal do Ameriky na náš účet asi pět depeší, které nakonec měly ten výsledek, že bylo zjištěno, že bude možno exportovati do Ameriky obuv ze Zlína i nadále, ale nápis že musí býti „Made in Bohemia-Moravia”.
Takto jsem to telefonoval do Zlína a Atkinson se spojil telefonem přes oceán s hlavními našimi zákazníky, kteří potvrdili, že souhlasí s tím, aby zboží takto označené jim bylo dodáno. Ve Zlíně byla ještě téhož dne vyhotovena nová razidla do bot – a šlo to dále.
Tento náš úspěch vnukl neobyčejnou úctu kontrolujícím německým orgánům v Národní bance. Zatím co všechny ostatní obory byly paralyzovány nevyřešeným postavením exportu, naše výrobky pokračovaly proudem do světa a teprve o čtrnáct dnů později se ku řešení těchto otázek dostaly naše úřady. To už většina objednávek amerických byla ve výrobě a na cestě do přístavů.
…
Nyní mi bylo jasné, že Hellocourt a Vernon jsou oba ve skoro stejném loji. Hellocourt více, protože byl ještě asi padesát kilometrů na východ od Nancy, stěží dobře za Maginotovou linií. Rimailho, předseda správní rady, naléhal a naléhal, abych něco udělal a postaral se o přestěhování do vnitra země. Poslal jsem tedy dva lidi, aby hledali pozemky nebo i pozemky s budovami a podobně, zkrátka nějakou možnost kolem španělských hranic, vůbec na jižní půli Francie.
Potom jsem odletěl do Londýna a Tilbury. Byl jsem rozhodnut nevrátiti se do Zlína, nýbrž zůstati už v cizině a pokusiti se třeba i vykoupit volný odchod rodině, která zrovna řízením osudu byla tam zadržena.

^{Ukázka z pamětí Jana A. Bati „Těžká léta“, výrazně kráceno.}