BataStory.net

Fenomén Zlín: Jak se dnes žije ve zlínských stavbách baťovského funkcionalismu

V Pražské Národní galerii proběhla velká výstava o fenomenu Baťa v architektuře, ale server HN.IHNED.CZ Hospodářských novin přinesl už před časem zajímavou úvahu Martiny Králové, kterou uvádíme v plném znění:

Zatímco si připomínáme výročí narození Tomáše Bati, je ve zlínských stavbách jeho někdejší firmy stále rušno; po chodbách v mrakodrapu pobíhají úředníci, o domky pro dělníky má zájem honorace, tovární komplex ožívá novými projekty. Jak ale vyhovuje funkcionalistická architektura nárokům dnešních obyvatel?

Zlínský architekt Ivan Bergmann měl možnost nahlédnout baťovské architektuře přímo do srdce – s architektem Ladislavem Pastrnkem a týmem spolupracovníků totiž rekonstruovali slavný mrakodrap 21, správní budovu firmy Baťa, jejíž největší raritou je ředitelská kancelář umístěná ve výtahu. Rekonstrukce se zdařila natolik, že za ni získali cenu v soutěži Grand Prix Obce architektů. “Systém železobetonového skeletu s cihlovými výplněmi se tady ukázal jako geniální,” vysvětluje. “Díky tomu jsme do této konstrukce mohli vestavět prakticky cokoliv, aniž bychom narušili vzhled stavby.”

Architekti museli prostory budovy přizpůsobit potřebám krajského a také finančního úřadu, které zde dnes sídlí.

“Základní změna spočívala v tom, že firma Baťa použila americký princip velkoplošných kanceláří přes celé podlaží, kde zaměstnanci pracovali pohromadě, kdežto nynější úřady potřebovaly samostatné místnosti pro 2-4 osoby. Oboustrannou transparentnost budovy jsme aspoň částečně zachovali širokými chodbami otevřenými k prosklené fasádě, vnější tvář stavby je zcela totožná.”

Geniální koncept

Geniální, fenomenální, unikátní. Když o baťovských stavbách mluvíte s architekty, není o taková slova nouze. Všechny tovární a veřejné objekty byly postaveny podle stejného principu: železobetonový skelet složený z modulů o velikosti 6,15 × 6,15 metru, výplně z cihel, velká okna v ocelových rámech. Proč právě rozměr, který se tak špatně počítá? “Tomáš Baťa si přesnou představu, jak má průmyslová budova vypadat, přivezl z Ameriky, kde se vzdálenosti měří ve stopách,” vysvětluje Bergmann. “Po svých architektech pak požadoval, aby ji přesně napodobili.”

Konstrukce se natolik osvědčila, že ji Baťa používal všude kromě rodinných domků. Staveb, které tímto systémem vznikly, bylo tolik, že jich takovou koncentraci nikde na světě nenajdete – zde je proto na místě použít slovo unikátní. A unikátní je také urbanistický koncept města. “Když se podíváte na Zlín z výšky, je to jako byste listovali učebnicí architektury,” říká Dagmar Nová, architektka z Útvaru hlavního architekta města Zlín. “Jde o názorný příklad tzv. pásového města. Vedle pásu výroby s továrními objekty je pás dopravy, komunikace a železnice, pak pás občanské vybavenosti s obchody a službami, pás bydlení a nakonec pás zeleně včetně sportovišť. Teorie pásového a zahradního města se ve Zlíně podařilo uvést do praxe. Důsledkem toho mohli lidé chodit do továrny pěšky a cestou z práce si nakoupit a obstarat všechno potřebné.” Dalším důsledkem byl ovšem jev, který se zastavením tovární výroby už naštěstí vymizel – v době začátku a konce pracovní doby bylo město přecpané lidmi, kdežto přes den a večer zelo prázdnotou. Fakt, že se dá do centra dojít za 15 minut pěšky, oceňují obyvatelé baťovských rezidenčních čtvrtí dodnes.

Tomáš nebo Jan Antonín?

Občas se mezi odborníky rozhoří spor, který z obou bratrů měl na podobě funkcionalistického Zlína větší zásluhy. Tomáš Baťa sice většinu staveb začal, ale některé skutečné klenoty byly postaveny až po jeho smrti v roce 1932 jeho nevlastním bratrem Janem Antonínem, který vedení firmy převzal. Základní regulační plány nového města a továrny vznikly už za Tomáše, od architektů Jana Kotěry a Františka Lydie Gahury, stejně jako objekty Masarykových škol (před 19 lety pro špatný technický stav zbořeny), nemocnice, internátů, společenského a obchodního domu, kina a také většina továrních budov, které byly jednoduše označovány čísly, tak jako v New Yorku ulice.
Do roku 1932 bylo také postaveno 970 rodinných domků v zeleni. Jan Antonín pokračoval v bratrově díle ve stejném duchu a se stejným skvělým týmem (navíc s tehdejším nejvýznamnějším architektem Vladimírem Karfíkem); do Zlína pozval Le Corbusiera, který byl novým městem totálně ohromen a jehož návrhy pro Baťu nakonec nebyly realizovány pro svou přílišnou nákladnost. Vypsal také mezinárodní soutěž na stavbu rodinného domu, nechal stavět ředitelské vily a další tisícovku domků. Tehdy také vznikl prosklený Památník Tomáše Bati, dnes Dům umění a sídlo filharmonie (který má být podle slov architektky Nové po plánovaném přestěhování filharmonie obnoven), založil filmové ateliéry na Kudlově, a v době, kdy firma čítala 65 000 zaměstnanců u nás i ve světě, nechal stavět již zmíněnou správní budovu 21, světové administrativní centrum firmy. V tamní slavné pojízdné ředitelské kanceláři už si však nepojezdil – před uvedením stavby do provozu v roce 1939 byl nucen emigrovat.

Jednadvacítka žije

Sedmdesát dva metry vysoký mrakodrap podle návrhu Vladimíra Karfíka byl před válkou nejvyšším objektem v Československu a druhým nejvyšším v Evropě. Má šestnáct poschodí o rozměrech 80 × 20 metrů, v jedné takové celopodlažní kanceláři tehdy pracovalo 200 lidí. Ředitel firmy kromě své kanceláře mohl úřadovat v již ve zmíněném výtahu, takže se přepravoval podle potřeby do podlaží, se kterým měl právě co do činění. Ovšem ředitelský výtah byl jaksepatří luxusní – šlo o normální místnost 6 × 6 metrů, klimatizovanou, s umyvadlem a tekoucí teplou a studenou vodou!
Prohlídka této kanceláře je možná i dnes, protože “kotví” ve druhém podlaží v rámci denně otevřené muzejní Expozice 21, projížďku pro skupinu lze dohodnout předem (v Obuvnickém muzeu na čísle 577 522 225). Projíždět se ovšem můžete i v původním paternosteru, spolu s úředníky, kterým se tu líbí mnohem víc než na předchozím působišti.
Ale v Jednadvacítce se dají dělat i jiné věci: zajít na některou z výstav do 3. podlaží, nebo navštívit vyhlídkovou terasu v 16. podlaží s kavárnou. Potom, co si dáte bábovku, se můžete kochat výhledem na skvosty baťovského urbanismu, mimo jiné i na nádherně pravidelné rezidenční čtvrti utopené v zeleni.

Město v zahradách

Když Baťa koncipoval bydlení pro své zaměstnance, zdaleka se vyhýbal stavbám velkých činžovních domů. Chtěl totiž mít v práci dělníka maximálně štastného, odpočinutého a opečovaného od jeho manželky, jež byla v domácnosti – Baťa nezaměstnával vdané ženy. K dělníkovu štěstí měl přispět byt v nájemním domku, obklopený zelení, nikoli však zeleninou ani kurníky a chlívky, protože po práci prostě už neměl pracovat na zahradě ani on, ani jeho žena, měli se přece věnovat odpočinku, a navíc: už si přece vše potřebné nakoupili v Baťových prodejnách s potravinami. Mělo to i další výhodu: šťastný odpočatý dělník nerebeluje, a protože nebydlí v činžáku, ani se s jinými rebely na patře nespolčuje. Výsledkem této filozofie byl půvabný kompromis mezi bytem a domem, který dnes může mít tržní hodnotu přes tři milióny korun – pokud jde o tzv. jednodomek s vlastní zahradou. Ve 30. letech se jednalo o absolutní luxus, domek s technickými parametry vily: koupelna s vanou, splachovací záchod, obývací pokoj se schodištěm vedoucím do patra s ložnicemi.

Jak se však na tento “luxus” dívají obyvatelé domků dnes? “Je tu nádherné bydlení,” říká Pavel Trčka, který v takovém domě žije s ženou a dcerou deset let. “Vždycky, když vjedu do naší čtvrti, dýchne na mě prostor, zeleň, vzduch… Ta pravidelnost a jednotný vzhled domů jsou neuvěřitelně příjemné na pohled.” Nicméně jejich domek potřebuje rekonstrukci; architekt Luděk del Maschio tu bude řešit propojení kuchyně s obývacím pokojem, což v původní dispozici samozřejmě nebylo, a Trčkovi by také chtěli přímý vstup z obýváku do zahrady. A protože mají štěstí, že jde o stranu, která není odnikud, hlavně ne z letadla, vidět, památkáři jim ho povolili.

Místní obyvatelé se také potýkají s potřebou zateplení, což je problém všech baťovských staveb, který se však musí skloubit s památkovou ochranou; v mrakodrapu se zateplovaly zdi zevnitř, domky se mohou obložit izolací, ovšem vzhled fasády musí být obnoven. “Dalším problémem je nedostatek místa,” pokračuje Pavel Trčka. “Proto máme povolenou i přístavbu, která doplní tvar domu do typické baťovské kostky.”

Lidé mají chuť věci měnit podle dnešních standardů a památkáři hlídají hlavně proporce a vzhled fasád. Ovšem pro milovníky architektury už město připravuje bonbónek: chystá se jeden z domků vykoupit, zrekonstruovat a vytvořit tu původní model tehdejšího bydlení přístupný veřejnosti, tak jako je v Praze například Müllerova vila.

A dál?

Město se pyšní nejen krásně obnovenou Jednadvacítkou, která se stala příkladem rekonstrukce původní baťovské budovy pro nové účely. Ukázkou památkářské rekonstrukce je i další Karfíkova stavba, Malá scéna ve čtvrti Díly, která má být dokončena během dvou let. A průkopníkem bude zřejmě i Podnikatelský inkubátor, administrativní komplex, který právě vzniká z tovární budovy 23, protože se tu spojí původní architektura se současnou podle návrhu architektů Mudříka a Míčka – statika budovy ani nic jiného neumožňuje. Baťa totiž používal při stavbách v zimě do železobetonu hlinitanový cement, který se tehdy jevil jako úžasný, protože umožňoval betonáž i v mrazu, nicméně nikdo netušil, že nebude příliš trvanlivý. Kvůli tomu mu padly i zmíněné Masarykovy školy, na jejichž místě vyrostou dvě zcela nové, prosklené budovy organického tvaru od slavné zlínské rodačky Evy Jiřičné a jejího spolupracovníka Petra Vágnera. “Bude tu sídlit rektorát Univerzity Tomáše Bati spolu s knihovnou, v druhé budově pak filharmonie,” vysvětluje architektka Nová. “Ve východní části továrního areálu zcela určitě proběhne rekonverze budov – v budoucnu by tu měly být obchody, kanceláře, byty.” Už teď se do prázdných hal prozatímně nastěhovaly prodejny, sklady a restaurace, což Zlíňané vítají a tovární areál oživují svými pochůzkami. Pak mohou zamířit do kina, hotelu, internátu, školy, tržnice, nemocnice či jiné baťovské stavby, protože všechny víceméně slouží původním účelům. Nebo se patnáctiminutovou procházkou mohou vydat domů.

“Skelet baťovských staveb je geniální.”

Architekt Ivan Bergmann vloni získal spolu s Ladislavem Pastrnkem za rekonstrukci 21 cenu Grand Prix Obce architektů; Světová rarita: ředitelská kancelář ve výtahu mrakodrapu 21 je i dnes přístupná veřejnosti; Mrakodrap 21 postavil architekt Vladimír Karfík v roce 1938. Byla to nejvyšší stavba v tehdejším Československu, nádherná ukázka konstruktivismu; Milovníci baťovské architektury se mohou těšit: město se chystá odkoupit a zrekonstruovat dělnický domek a pak ho zpřístupnit veřejnosti; Na místě zbořených Masarykových škol vyroste další architektonický skvost od zlínské rodačky Evy Jiřičné.

Martina Králová, HN.IHNED.CZ, snímky / David Židlický a archív Krajského úřadu Zlín