BataStory.net

O baťovské Šanghaji

V létě 1987 jsem objevil bývalou Baťovu prodejnu v Šanghaji. Rok na to jsem v Torontu v krajanských “Našich hlasech” uveřejnil krátký článek, který nikdo nečetl a který je přiložen níže jako dnes již historický dokument.

My jsme jej četli a na Bata Story jej po třiceti letech připomínáme…

O Šanghaji, Baťovi a paměti lidské

Prof. Dr. Milan Zelený

Léto 1987 jsem strávil na přednáškovém turné po Číně. Podrobnosti profesionálního života českého exilového ekonoma nejsou vzrušující, ale jedna krátká příhoda do našeho exilového sdílení snad „projde“. Čínské přednášky se týkaly batismu a systému podnikového řízení Baťa, jakož i současného „baťovského“ experimentu v moravských Slušovicích. Byla dokonce založena i čínská sekce „Studijního ústavu Tomáše Batě (SÚTB)“ se sídlem v Tianjinu (s šedesáti zakládajícími členy) : naše materiály byly přeloženy do čínštiny ( víte, že „baťa“ lze přeložit jako „nejlepší ze všech“?). Příští léto již tohle všechno „natáčení“ pojede „na ostro“, se skutečnou podnikovou aplikací systému Baťa a za spolupráce šanghajských filmových ateliérů.
Tak si představte: v Šanghaji se mi poštěstilo objevit původní Baťovu prodejnu z r. 1936. Rozjelo se to pak rychle: Kde ? Kdo ? Proč ? A nač?

Začal to profesor Chung Tsun Tsing, který se dozvěděl o mé plánované návštěvě v Šanghaji a po přečtení přednášky o Baťovi si uvědomil, že si pamatuje prodejnu obuvi „Baťa“ v Šanghaji ze svých dětských let. Mladí studenti , Liu Jin a Liqun He, jakož i bývalý Changův student, nyní tianjinský profesor Xu Shubo, se vrhli do detektivní práce s takovým nadšením, že mi bylo představitelů čs. „vědeckého“ exilu velmi líto.
Víte, hledat v Šanghaji roku 1987 Baťovu prodejnu z roku 1936 je nejen bláznovství, báseň, perfekce a nostalgie, ale i krutý výsměch nám všem – vše pěkně shrnuto do jediného pytlíku pocitů. Obzvláště zabolí, když vám čínští studenti prsty ukazují na skupinu buranů s růžově býčími šíjemi, zpocenými pupky, květovanými „safari“ košilemi a sešmajdanými „botami“ se slovy : „Vidíš, to jsou Rusové“. A ty, našinče, přijdeš blíž a slyšíš : „Musíme už do autobusu, Jindro, vole, na tuhle pagodu se už kurva vyser“, v rodném to jazyce Tomáše Batě.
Náhle mlčíš, exilový bojovníku- stydíš se a uvědomuješ si jak vzdáleno je myšlení „Baťa“ od těchto česky mluvících „Rusů“ – taky potomků původních stavitelů batismu… Brrr.
Dívka Liu Jin přiběhla do hotelu a křičí : „Našli jsme to!”
Je vzrušená a rozčílená, víc než já. Proč asi ?
Jde o prodejnu obuvi „Rudá hvězda“ (nyní typicky bez bot a v procesu jakési přestavby) na ulici Huai Hai Zhong, ve středu Šanghaje. Každý tam tomu dodnes říká „Baťa“. A proč asi ?
A už se jede. Plný taxík, fotoaparáty, zápisníky a pln vzrušení: dav lidí se rychle srocuje na chodníku – co se to děje ?
Starý Baťův zaměstnanec, pan Haicang Wang, z uličky Chong Qing Zhong v Šanghaji, přijíždí urychleně – na bicyklu. Ano, pracovával u Baťů jako mladý příručí – a to ještě před tou japonskou válkou.
Ukazuji mu staré fotky: ihned rozpoznává tu organizaci a klasický „design“ prodejny, tu pověstnou dvojitou řadu křesel, to heslo „Náš zákazník – náš pán“. Pamatuje si, jak nosíval bílou košili a červenou kravatu, vzpomíná s hrdostí a láskou na svoji „službu veřejnosti“. Oči se mu lesknou, povídáme si spolu a kolem se moc nedíváme. Je ticho a nikdo nám vlastně vůbec nerozumí.
Zvenčí se ozývají výkřiky, že uvnitř je „Baťův syn“ a že se chystá znovuotevření Baťových prodejen v Šanghaji ! Z toho je mi všelijak a v hlavě mi bzučí. Liu Jin jim trpělivě překládá mé vysvětlování, gestikuluje, přemlouvá…Jak je mi líto té předčasně vyškrtnuté jiskřičky, staří i mladí „baťovci“ Šanghaje… Profesor Xu Shubo říká, abych vyřídil jejich srdečné pozvání i všem torontským Baťům. Nemohu slíbiti nic.
Haicang Wang se vytratil dozadu do skladu a po chvíli přivlekl – původní Baťovu zákaznickou židli ! Snad si na ni ještě pamětníci pamatujete: blyštící se chromované trubky, tvarovaná, tmavě vyleštěná překližka, přirozeně pružné pérování – ano Corbusier by se za takový „design“ nemusel stydět. Sedával jsem v těhle křeslech jako kluk (u Baťů na Žižkově, pod tržnicí) a s pýchou pozoroval nohy své mladé mámy. Nevím kolik těch židlí „přežilo“ v Praze, v Chicagu či kanadské Batawě, ale já jsem vám jednu z nich našel v Šanghaji. Snad jsem ji našel pro nás pro všechny, kteří se ještě nazýváme baťovci.
Víte, sedět v takové Baťově židli přes 40 let staré, to je vám až bláznivý zázrak. Teď se zase zalesknou oči mě – vždyť jsem tehdy ještě ani nebyl na světě. Sedím tu v té židli, dívám se na dívku Lin Jin a říkám : „Já vím, že jsem blázen, musím vám připadat jako idiot, takové vytržení nad pitomou židlí – a navíc nejsem Baťův syn. Dělám si fotky židlí a vy chcete měnit společnost.“
A tahle čínská studentka, snad něco přes dvacet, mi odpoví : „Plně ti rozumím, chápu tě a závidím ti.“ A směje se.
U čaje jsem jim nabídl myšlení Egona Erwina Kische, pro kontrast. Vozím ty jeho „věci“ nyní všude sebou. Kisch je ten co napsal : „Tomáš Baťa v sobě viděl nadčlověka a podle toho v jiných podlidi, podváděl je nestoudně, vykořisťoval je, častoval zaměstnance kopanci, vyhazoval bez rozpaků dělníky z bytu, z práce i – ze života „.
Starý Wang se nad tímto bezduchým zločinem mozku i srdce rozplakal a opět odešel „dozadu“. Dívka Liu Jin jen zoufale zírala do těch česky psaných stránek, snažíce se sebe i mě svým soustředěně agresivním tichem přesvědčit : že to tam „tak“ prostě není a ani být nemůže.
Vyhledal jsem jim Egona Erwina pasáže o práci v jejích Šanghaji z dob svobodného podnikání (které se později tolik vyplatilo Japonsku, Tajvanu, Hong Kongu, Singapuru a Jižní Koreji) :
Ale jsme přece v textilní továrně, u doživotních. Pojem doživotního vězení je zde vzat důkladněji nežli v trestním zákoníku : novorozeně leží pod tkalcovským stavem, sestřička stojí u přadačky, matka pracuje u vratidla, babička sešívá balíky. Tak to má probíhat, děťátko, tvůj život , podle zákona, podle něhož si nastoupila.“
Destilovaná to nenávist ! Nenávist k práci ! Nenávist k práci,nenávist k rodině, nenávist k podnikání i ke snaze být prospěšným, nenávist k Šanghaji vůbec, prostě, nenávist, žlučovitá to nenávist ke světu živých a pracujících lidí. Tohle snad ani nemohl napsat Čech. Dívka Liu Jin, která později přežila jeho komunistickou kulturní revoluci, vyrýváním a pojídáním kořínků na socialistické polovesnici „osvícených“ pitomců, se otřásla odporem. Společně se šanghajskými studenty teď nazýváme ty kulturně-revoluční kořínky (mezi námi) „hlízy hněvu Egona Erwina Kische“.
Styděl jsem se . Neboj, Egone Erwine Kischi, za sebe, ne za tebe. Ty už nejsi. Co jsi to ale musel být za zuřivého reportéra-fanatika, když ještě dnes tebou může pohrdat ta nejsladší dívka v Šanghaji, Liu Jin?
Ostatní přitáhli zezadu další „vykopávky“ naší paleobaťovské archeologie : dřevěný napínák a zrezivělý roztahovač ; dokonce se snažili je uvést znovu „do chodu“. Jeden z dělníků otřel rukávem rez – na rozdíl od trapně osvíceného těžko reportážníka novinářské žluče !
Ano, tu rez je třeba setřít ! Odrezit to krásné myšlení co nám „skočilo z okna“ v roce 1948. Odhodit také vše co se stalo potom – nestojí to za to! Opravdu ne! Je třeba otřít rez z nenávistí a závistí potřísněného sociálního i podnikového myšlení Tomáše Baťě – jediného to československého příspěvku k širšímu společensko-ekonomickému myšlení a praxi kulturnějších národů tohoto světa.
Pak již bylo jen loučení a potřásání rukou : rozdávám červeno-modro-bílé výtisky knihy psané v nejexotičtějším z jazyků – Baťovy „Úvahy a projevy“. Dnes již tu knihu zase máme, prvně ve svých rukou ( po 40.letech oficielní vulgarity „zapomenutí“), v rodném jazyce.
Slíbil jsem starému Wangovi, že ještě než zemře, budou v Šanghaji zase prodejny „Baťa“ – namísto té dnešní „Rudé hvězdy“. Slíbil jsem mu to, protože v to věřím. Tak silně věřím, jakože vbrzku zase bude „Zlín“.
Jak jen lze „slibovat“ takové věci ?
Především: po setkání s „baťovci“ Šanghaje vím, že nelze takových věcí neslíbit. Baťovec není pouze ten, kdo býval zaměstnán „u Baťů“, ale hlavně a zásadněji ten, kdo myslí a jedná způsobem „Baťa“ – a to dnes. Tím nechci říci, že bychom si na sebe neuvalili vrchovatou fůru práce.
Na adresu vrhačů inkoustových kamenů a zuřícím reportérům však sdělím jedno : v Šanghaji zase bude Baťa a náš Zlín zase bude Zlín, dříve než zemřu.

Naše hlasy, Toronto, 20. února 1988