BataStory.net

JAK TO BYLO U BATI S KŮŽÍ

Není náhodou, že jedním z našich nejsložitějších a – jak tvrdí vědci – i nejdůležitějších orgánů je kůže. Z nich patří kupodivu také k největším a rozložena zabírá často i plochu několika čtverečních metrů. Chrání nás před prostředím, v němž se pohybujeme, teplotou, vlhkem, bakteriemi i viry, ale tvoří i membránu, přes niž se světem komunikujeme. Málokdo třeba ví, že přes kůží také dýcháme.

Udivuje vás, že i o těchto zcela současných věcech uvažoval už Tomáš Baťa? – Nedivte se. Byl sedmým v pořadí v sedmeru generací ševců a pro ty byla kůže, i když zvířecí, alfou i omegou. Nebylo třeba škol k uvědomění si, že ta pomáhá všude, kde lidská nestačí. A že už od chvíle, kdy se člověk napřímil, bylo jen věcí času, kdy vzniknou první boty.

^{Tradiční koželužna a barvírna pod širým nebem fungující dodnes v Maroku. Ne náhodou patřilo Maroko k prvním pobočkám Bati v Africe.}

Z kůže se dělala ve starověku dokonce brnění, ale i boty patřily v historii k výzbroji přímo strategické. Úspěchy římských či řeckých vojevůdců v pro ně nezvyklých horských i bažinatých terénech nesouvisely jen s meči, luky a šípy. Z kůže se dělaly i štíty, boty a dovednost ševců však znamenaly mnohdy víc: za útoku i na útěku. Brzy se odlišily i boty velitelů od skromnějších střevíců poddůstojníků a opánků kmánů a odtud už nebylo daleko k tomu, aby se kůže stala i předmětem módy.

Avšak i v historii Baťů najdeme chvíle, kdy kůže patřila k záležitostem krajně strategickým, ba přímo spojeným i s válkou. Už když vypukla ta první světová v roce 1914 (mimochodem v roce narození dnešního Tomáše Bati) byla to právě kůže, která rozhodla o výrazném posunu tehdy už sice významné, ale přece jen z hlediska mocenské Vídně regionální firmy, hned na samý vrchol císařsko královského zájmu: Tomáš Baťa zakladatel (1876-1932) jako jediný vyřešil právě kůží, co jiní nedokázali. Po obrovské armádní zakázce na boty pro pěchotu a dělostřelectvo by sáhli rádi mnozí. Stejně obrovská však byl i požadavek na surovinu, kterou v takovém množství nikdo neměl. Tomáš Baťa udělal ten správný krok: o exkluzivní zakázku se neváhal okamžitě rozdělit se všemi, i těmi nejkonkurenčnějšími obuvnickými firmami, a celý Zlín, spojený kůží, kterou vlastnil, tak doslova vstoupil do války.

Neznamenalo to tehdy jen úžasný skok v postavení zlínského obuvnictví, ale i záchranu tisíce dělníků a živitelů rodin, kteří tak nemuseli díky vládní zakázce na frontu. Nicméně jak válka pokračovala, problém kůže se objevil znovu. Ani společné zásoby nebyly bezedné.

A tady sehrála význačnou roli historka, již je dnes těžko zpětně ověřit, ale jeví se pravdě i charakteru baťovců nezvyklých vzdávat se hodně podobná. Podle ní zůstal po vypuknutí války za frontou celý vlak plný zakoupených kůží. Nejdříve se s ním Baťa nerad rozloučil, ale jak kůže ubývalo, myslel na něj stále intenzivněji.

Avšak když se začal rozhlížet po někom, kdo by se vlak pokusil nalézt, ne-li přímo získat zpět, bylo to složité. Ruská fronta se podle okamžitých úspěchů jedné nebo druhé strany pohybovala sem a tam, takže objevit ztracený vlak a pak i přesvědčit železničáře, aby jej dopravili pod palbou někam docela jinam, bylo spíš iluzorní. Říká se, že to nakonec dokázala žena. O něco starší sestra Tomáše Bati Anna (1872 – 1936) byla osobností, jež by to nesporně svedla. Jako sestra mezinárodního Červeného kříže, získala prý respekt na obou stranách a po hektických dnech vyjednávání s železničáři i důstojníky obou armád vlak s kůží nakonec do Zlína dorazil a situaci vyřešil.

Válečná doba sebou přinesla výjimečné požadavky, nicméně Tomáš Baťa už neponechal otázku kůží náhodě a ještě během války začal chystat projekt nové moderní koželužny. Těch vzniklo nakonec v Baťově impériu od Indonésie až po Latinskou Ameriku na stovky, tato však předčila všechny ostatní způsobem svého vzniku nebo i tím, že pro ni riskoval svým způsobem i život.

Za realizátora projektu si vybral konkurenta, majitele tehdy nejspolehlivější koželužny v okolí, otce pozdějšího baťovce a štědrého sponzora polistopadového Valašska ze Slavičína Jana Pivečky . Už to samo o sobě bylo nezvyklé, protože šlo o konkurenci a pan Pivečka, jejž kvůli tomu Baťa navštívil dokonce v nemocnici, také nejprve nechtěl. Smlouvu však nakonec podepsali, i když jen na ubrousku. Tenkrát se ovšem smlouvy ještě sjednávaly i ústně, a konkurenti mohli být i přáteli.

Koželužna nakonec prosperovala, Tomáš Baťa však (trochu i kvůli ní) málem zemřel. V té době měl totiž nebezpečnou trombózu, na novou koželužnu však byl tak nedočkavý, že se tam nechal nosit z kanceláře a domů ještě před jejím dokončením dvojicí siláků na židli upevněné ke dvěma tyčím. A bylo to prý také tady, když dostal první chrlení krve. V krizi mu pak zachránila život náhodou také židle, ale to už je jiný příběh.

Byly ovšem i situace, kdy se i kůže jako prakticky nenahraditelný ševcovský materiál musela dát nahradit a nebyl by to Tomáš Baťa, kdyby si nedokázal poradit po svém. Slavná je historka s nápadem použít namísto kůže, na niž pro dluhy svého bratra v začátcích neměl, plátnem. Mnohem levnější střevíce, jimž se říkalo podle materiálu séglovky (později baťovky) založily už mnohem dříve pověst firmy, pro niž není k úděsu konkurence opravdu nic nemožné. A založily i tradici lehkých sportovních bot, ať už se jim říkalo později trampky nebo tenisky (anebo dneska „najky“, „pumy“ či „adidasky“) ať už se to jejich o tolik pozdějším výrobcům líbí nebo ne.

Anebo když všechnu kůži na podešve spolykala vojenská bagančata (a bylo tomu tak i v prvních letech naší samostatnosti po roce 1818, kdy bylo třeba obout nově vzniklou armádu) a nebylo z čeho šít uměli u Baťů sáhnout i po dřevu. Skutečnost, že to byl právě Tomáš Baťa, kdo uměl vyhledat až na Šumavě ševce, o němž se dozvěděl, že má zkušenost s dřeváky z Holandska, je nesporná. Ševce, jenž už jen sedlačil, angažoval a s jeho pomocí zavedl náhradní výrobu podešví dřevěných.

Dnes v době neomezených možností náhražek kůže zní takové tvrzení možná až hříšně, ale je tomu tak: kůže – tedy opravdu kvalitní kůže – nebylo ani v historii nikdy dost. I proto se s ní u Baťů zacházelo pietně, a když bylo třeba do nové říznout, neměřilo se dvakrát, ale čtyřikrát. Při každém novém střihu existovala už ani nevyhlašovaná soutěž: vítězem byl ten, kdo dokázal složit půdorysy vykrajovaných součástí bot na celou kůži co nejekonomičtěji a připravil tak doporučený výkres pro všechny další. A opět: dneska to počítač dokáže jistě rychleji a spolehlivěji. Tehdy to ovšem byla ukázka talentu, invence a mistrovství, k němuž vedla po léta předávaná přesnost a zkušenost. Že je to dnes pohodlnější je jasné. Je ovšem otázka, co je pro výchovu mladého člověka cennější.

Kůže pro výrobu bot se hledaly doslova po celém světě a nemusely to být právě jen kůže hadí nebo krokodýlí. I přes náklady na dopravu, mohly být kůže na druhém konci světa levnější nebo kvalitnější než doma. A tak se tam vysílali i lidé. Toto je první stránka z dochovaného cestovního deníku jednoho z nich, baťovce Josefa Diviny z roku 1940. Takto podrobné album o mnoha stránkách představuje Patagonií nejen jako teritorium pro nákup kůže ale i pro zakládání prodejen. Postihuje lokální zvyky, ceny pozemků, dopravu, cesty, dostupnost benzinu a vody – I takto pracovali vyslaní nákupčí kůže, kteří jako baťovští pionýři připravovali další expanzi a procestovali celý svět. I díky jim se pak na různých kontinentech zakládaly, budovaly, nebo kupovaly a adaptovaly prodejny, dílny a koželužny od Ceylonu až po Jižní Afriku.

Firma tak navíc, kde mohla, sbírala také zkušenosti s technologiemi vydělávání kůží v nejrůznějších zemích, dobách, podnebních podmínkách a civilizačních kulturách, pro jejich využití zřizovala laboratoře a celé studijní obory. Byly zapotřebí, když se později ukázalo, že mnohé sice kvalitní importované kůže ale vydělávané místními metodami, nevyhověly v podstatně odlišných klimatických podmínkách evropských. A naopak, když vyšlo najevo, že některé zdejší postupy při vydělávání kůží a výrobky z nich zhotovené neuspěly pak zase v tropech.

Ostatně tato dobrá tradice – totiž zásada, zabývat se kůží a technologií výroby z ní šířeji nežli jiné firmy, se stala ve Zlíně tradicí, která přetrvala, ba překonala i celá politická údobí: Vzpomeňme si, že poté, co byl v Alpách nalezen mumifikovaný ledový muž “Oetzi”, předháněly se celé národní vědecké týmy ve snaze, jak si nález přisvojit.

A přitom jenom o málo dál, ve Zlíně, pracoval jiný, skromnější tým z University Tomáše Bati na cíli mnohem záslužnějším: na rekonstrukci nepatrných zbytků obuvi nalezených na jeho končetinách.

Výsledek – unikátní obuv s koženým povrchem vystlaná senem se stala spolehlivým důkazem, že nejen praktičnost ale i design kožené obuvi hrály svou důležitou roli už tehdy. Testy vyrobené kopie navíc prokázaly, že tehdejší střih a tvar vyhovují i dnešním dobrovolníkům.

Ale i to, že cit pro materiál a schopnost investovat pozornost (a prostředky) i do tak zdánlivě odtažitého období historie obouvání, nesluší nikomu lépe než právě značce Baťa.

PH