BataStory.net

Z moravské vsi s Baťou až do Singapuru

Interview Lucie Zídkové s autorem nové knihy “Pátrání po Silvestrov” Janem Beránkem vypráví o jeho prastrýci, singapurském baťovci Silvestru Němcovi, jenž zmizel během japonského útoku na Britské Malajsko v roce 1942. Ale i o tom, co potkal cestou, jak žili Čechoslováci v Singapuru a proč se Silvestrova rodina nikdy nedozvěděla, jak zemřel. Jeho právě vydaný příběh, může posloužit i jako svého druhu učebnice druhé světové války tak, jak ji neznáme. Především je to ale pomník mladému baťovci, který jednoho dne pln nadějí sedl na loď mířící do Singapuru…

Jak vás napadlo začít po Silvestrovi pátrat?
Někdy v roce 2017 jsem si řekl, že zkusím sestavit náš rodokmen. Maminka mi dala různé listiny z rodinného archivu a tam jsem narazil na dokumenty týkající se mého prastrýce Silvestra Němce. Ne že bych o něm předtím nikdy neslyšel, ale teprve teď jsem si uvědomil, jak se jeho život naprosto vymyká osudu všech ostatních členů rodiny, kteří se narodili, žili a zemřeli v jihomoravské obci Vémyslice. Vědělo se, že odešel pracovat pro Baťu do Singapuru a tam za války záhadně zemřel. Rodina se nikdy nedopátrala, jak ani kdy přesně. Tak jsem si řekl, že zkusím zjistit něco víc.

Kde jste začal pátrat?
Mezi těmi v rodině uchovanými listinami bylo několik poválečných dopisů, které psali Silvestrovi kolegové a kamarádi z firmy Baťa jeho rodičům, tedy mojí prababičce a mému pradědečkovi. Silvestr byl totiž dlouho oficiálně nezvěstný a oni se snažili zjistit, co se vlastně stalo. Pořád doufali, že se třeba někde najde naživu. Díky těmto kamarádům zjistili, že sloužil jako dobrovolník v rotě britských obrněných automobilů, když do Singapuru vtrhli Japonci. Taky se dozvěděli, kde byl naposledy viděn. A od toho jsem se odpíchnul.

Věděl jste, kde co hledat? Vyznal jste se už z dřívějška v českých archivech?
Vůbec ne. Objevoval jsem pro sebe úplně nové světy. Byl jsem překvapen, kolik různých archivů u nás existuje a že velká spousta materiálů už je online. Narazil jsem na skvělé archiváře a archivářky, kteří byli ochotní mi vyhledat spoustu materiálů.

Nebylo vám líto, že jste s pátráním nezačal před dvaceti lety, kdy mohli být někteří účastníci bojů o Singapur ještě naživu?
Bylo, samozřejmě. Na druhou stranu tehdy zase internet nefungoval tak, jak funguje dnes. Pro takovéhle pátrání je úplně zázračným nástrojem. Například singapurské archivy jsou kompletně online, všechny noviny, časopisy najdete nejen naskenované, ale je tam možné i fulltextové vyhledávání. Druhá věc je síťování s lidmi. Od začátku jsem o svém pátrání vedl česko-anglický blog, který byl součástí mé výzkumné metody. Díky tomu se mi začali ozývat neznámí lidé a leckdy přišli se zásadními informacemi a kontakty. Bez internetu bych se o nich nikdy nedozvěděl, ani oni o mně. Fantastická je také možnost komunikace v reálném čase s lidmi na druhém konci planety.

Co se o Silvestrovi tradovalo ve vaší rodině?
Skoro nic. Myslím, že to bylo prožíváno jako rodinné trauma. Silvestr byl nejoblíbenější, nejmladší bratr mé babičky. Byl ze čtyř dětí, všemi milovaný benjamínek. V devatenácti odjel do Singapuru a najednou zmizel a oni se nikdy nedopátrali, jak skončil. Nebylo kam chodit na hrob. Když se ani dva roky po osvobození Singapuru a zajateckých táborů neobjevil, britské úřady ho oficiálně prohlásily za mrtvého. V rodině se o něm skoro nemluvilo. Za ta desetiletí se Silvestrův příběh zasunul do podvědomí a nikdo se k tomu nechtěl vracet. Jediná věc, kterou mi o něm příbuzní řekli, byla, že přišel o život v nemocnici, když ji bombardovali. Což, jak jsem později zjistil, nebyla pravda, ale milosrdná lež. I když jinde se nemocnice bombardovaly, v Singapuru se to nikdy nestalo.

Jak se chlapec z jihomoravské vesnice vlastně dostal do Singapuru?
Silvestr vychodil obecní a měšťanskou školu v rodných Vémyslicích. Pak absolvoval ještě dva roky na obchodní škole na mně zatím neznámém místě. Zřejmě během té doby se zúčastnil konkurzu na místo obchodníka pro firmu Baťa a v září 1936 – to mu bylo sedmnáct – se stal prodavačem. Kde, to opět nevíme, ale je docela dobře možné, že to bylo v prodejně Baťa přímo ve Vémyslicích.

Taková malá ves, a měla obchod s obuví? Dneska už tam boty asi nekoupíte, co?
Ne, to rozhodně ne, i když zase tak malá ves to není, jde o městys. Baťa měl ale za první republiky zásadu, že jeho obchod má být všude, kde je kostel a četnická stanice. A ty tam byly.

Vémyslice nejsou úplně blízko Zlína, je to asi 140 kilometrů. Bylo tehdy obvyklé, že šel mladík za zaměstnáním tak daleko?
U Bati ano. Nábory se dělaly všude. Když se u Bati přijímalo, měl desetitisíce přihlášek, z nichž vybrali třeba jen sto lidí. To síto bylo docela husté. Bylo to zaměstnání, které se vysoce cenilo. Měli slušný plat, bylo o ně postaráno. Pro hochy z chudých venkovských rodin, kteří byli hlavní Baťovou cílovou skupinou, to bylo terno. Chtěl získat mladé lidi, aby je mohl formovat a ohnout, jak potřeboval pro svoje inovativní způsoby výroby. Se zkušenými ševci se mu to tolik nedařilo.

Do Singapuru se váš prastrýc vydal spolu s několika desítkami dalších většinou mladých mužů. Domluvil se nějakým cizím jazykem?
Ze školy určitě neuměl nic, ale Baťa pro pracovníky určené na výjezd pořádal několikatýdenní jazykové rychlokurzy. Takže nějaké základy angličtiny měli. Jeho kolegové vzpomínali, že se doučovali ještě během dvoutýdenní plavby. Pořádně si jazyk ale osvojili až na místě.

Setkání s tak odlišnou kulturou na něj muselo udělat ohromný dojem. Víme o tom něco?
Byl to kluk z moravského venkova, z chudé rodiny. O Singapuru předtím nejspíš v životě neslyšel. Najednou se ocitá na tropickém ostrově, je tam jiné klima, jiné zvyky, britská kolonie plná institucionálního rasismu, životní styl pro bělochy z Evropy se dramaticky liší od toho, jak žijí místní i co zná z rodného domu. Psal o tom rodičům, bohužel z dopisů se zachoval jen ten první, napsaný na pěti listech tenkého průklepáku, aby ušetřil na poštovném. Je dojemné, jak si svět kolem vztahuje k reáliím, které zná ze svého starého světa: třeba oblečení Číňanek popisuje jako “pyžama” a turbany indických Sikhů jako “ručníky na utírání potu”.

Co přesně Silvestr u Bati v Singapuru dělal?
Jel tam jako takzvaný prodavač-pedikér. To byla tehdy nová služba, kterou Baťa začal zavádět na Dálném východě právě v roce 1938. První pedikérsko-obchodní místa v regionu byla zřízena v Indii – tam byla největší baťovská základna v Asii, Batanagar na dnešním předměstí Kalkaty. Singapur byl druhým takovým centrem. Silvestr před odjezdem absolvoval desetidenní pedikérský kurz. V praxi to vypadalo tak, že ve větších prodejnách bylo několik prodavačů a jedno nebo i víc pedikérských míst s obsluhou. V Singapuru a Britském Malajsku měl Baťa desítky poboček, Silvestr téměř jistě pracoval v té největší, která byla vlajkovou lodí firmy. Nacházela se v centru města v budově Capitol Theatre a chodila tam místní elita – Angličani, ale také třeba sultán z jihomalajského sultanátu Džohor. Nabízet pedikúru bylo součástí strategie, byl na to sepsaný přesný postup, z nějž vyplývalo, že nejde jen o to prodat boty, ale hlavně získat stálého zákazníka.

Má tam Baťa prodejnu dodnes?
Ano, a krásnou, moderní. Nachází se v přízemí moderní výškové budovy, která je postavena na místě původní funkcionalistické baťovské centrály z roku 1941. Firma Baťa tam má několik kanceláří ve dvou patrech.

Předpokládám, že jste mluvil s tamními zaměstnanci. Objevil jste tam něco o Silvestrovi?
Bohužel vůbec nic, co by stálo za řeč. Předválečné dokumenty tam neměli žádné.

Přesto se vám podařilo zjistit, jak vypadaly Silvestrovy všední dny v Singapuru?
Překvapivě docela dost, protože o něm samotném se nedochovalo skoro nic. Jeho obrys se začal vynořovat, až díky deníkům jeho kolegů. Z nich třeba vím, že baťovci se o nedělích jezdili koupat do vodopádů Kota Tinggi právě v onom již zmíněném sultanátu na jihu Malajsie. To nebylo jen tak, dostat se tam. Bylo třeba získat speciální povolení, o které si vždycky řekli přímo samotnému sultánu Ibrahimovi, když si přijel koupit boty do singapurské prodejny. Jezdili se ale koupat i do moře, dokonce se v deníku jednoho z jeho kolegů dochovala dramatická příhoda se žralokem, který jim sežral psa. Silvestr byl nejspíš při tom.

Kolik Čechoslováků tehdy v Singapuru žilo?
Pro Baťu pracovalo zhruba padesát mužů a k nim patřilo asi čtyřicet pět manželek a dětí. Pak ještě asi tři desítky dalších krajanů, od obchodníků přes misionáře a umělce až po dobrodruhy

Byli většinou svobodní – víme něco o tom, jestli třeba navazovali kontakty s místními ženami?
Určitě ano, ale byla to jiná doba, o těchto věcech se moc nemluvilo. Nenašel jsem o tom žádné záznamy ani v denících nebo korespondenci. Někteří se tam ale i oženili, například Silvestrův blízký kamarád, taky pedikér_František Wakerman_ si vzal místní ženu. Podařilo se mi ji vyhledat, Daisy pořád žije, je jí devadesát dva a byla nesmírně ráda, že se někdo pětasedmdesát let po válce zajímá o jejího muže. Se synem a dcerou rodinou pak přišla v Singapuru na setkání, které jsem tam zorganizoval. To byla nádhera!

Bydleli baťovci v Singapuru pohromadě tak jako v Batanagaru?
Baťa měl plán vybudovat i tam takové městečko, ale to přerušila válka. Management bydlel ve vilkách, běžní zaměstnanci jinde. Ze Silvestrových adres znám jen tu poslední, je to dům, který ještě stojí a pořád slouží jako nájemní bydlení. Stál jsem na schodišti přímo před dveřmi jeho bytu. Byl to tehdy moderní komplex sociálních bytů, což svědčí o tom, že finančně na tom Silvestr nebyl ke konci života moc dobře a je to jedna z indicií, že v té době už firmu Baťa opustil. Čím se ale živil, se mi nepodařilo zjistit.

Co se stalo?
Dostal se s firmou do sporu. Singapurskou pobočku totiž vedl prý docela neurvalý Václav Rojt, který se na svou pozici dostal spíš než pro manažerské dovednosti dík úzkému vztahu s Tomášem Baťou – i tomu, že byl jedním ze zakládajících pracovníků firmy. Měl na kontě řadu incidentů – na pracovníky často hrubě křičel, impulzivně je vyhazoval z práce a v Singapuru dokonce obtěžoval manželky několika svých zaměstnanců, což pak prý museli řešit až ze Zlína. Mimo jiné zadržoval baťovcům část mzdy, načež se jich několik vzbouřilo mezi nimi i Silvestr. Rojt se s tím vypořádal tak, že firma ho a asi čtyři další pracovníky někdy v červenci nebo srpnu 1941 propustila a poslední měsíce před začátkem bojů o Singapur se tak Silvestr s kamarády protloukali na vlastní pěst. Konflikt vznikl i proto, že jak začala válka v Evropě a Československo bylo obsazeno Německem, chtěl se Silvestr stejně jako další mladí Čechoslováci účastnit boje za vlast. Několik se jich vrátilo do Evropy a připojili se k našemu či britskému vojsku ve Francii, většina ale zůstala a asi patnáct hochů včetně Silvestra se přihlásilo k dobrovolníkům britského vojska a zbytek, asi třicet především starších či ženatých mužů, sloužilo v domobraně. Když se pak v únoru a březnu 1941 museli zúčastnit výcvikového tábora a firma jim za tu dobu odmítla vyplatit mzdu, přestože to měla nařízeno, Silvestr spolu s kamarády si na to stěžovali u britských úřadů a průšvih byl na světě.

Na konci roku 1941 se tedy Silvestr, který doma žádným vojenským výcvikem neprošel a teď měl za sebou jen pár měsíců občasného cvičení, dostal do války. Jak probíhala?
Britové byli zoufale nepřipravení. Japonce dlouhodobě podceňovali, k čemuž přispěl i hluboce zakořeněný rasismus. Nevěřili, že Japonci by jim mohli být rovnocenným soupeřem. Propaganda tehdy všechny utvrzovala v tom, že Japonci si napadnout Singapur netroufnou, a i kdyby, Britové je za pár hodin smetou do moře. Jenže se stalo něco, co nikdo nečekal. Perfektně vycvičené japonské jednotky přišly nikoli od moře z jihu, ale skrze zdánlivě neprostupnou džungli ze severu. To, co následovalo, nebyl britský ústup, ale úprk. Byl to blitzkrieg, v němž Japonci urazili asi tisíc kilometrů během padesáti dnů. Britové se z počátečních porážek nedokázali vzpamatoval a jejich morálka zkolabovala. Churchill pak řekl, že to byla největší a nejostudnější prohra britských vojsk v historii. Byl to jejich Stalingrad. Přes sto tisíc britských vojáků padlo do zajetí. A to bojovali proti nějakým třiceti tisícům Japonců! Bránili své území s trojnásobnou přesilou, a přesto prohráli.

Jak se zúčastnil bojů Silvestr, který nikdy předtím nedržel zbraň v ruce?
Muselo to pro něj být strašné. Do bojů se dostal až během posledních dnů, kdy se bojovalo přímo o Singapur. Spolu s dalšími Čechoslováky bojoval v kopcích Pasir Panjang na jihozápadě Singapuru, kde se odehrávaly jedny z nejostřejších bojů. Silvestr tam byl 11. února raněn. Jeden z jeho kamarádů později tvrdil, že s ním ještě 13. února bojoval, jiné prameny uvádějí, že se dostal do nemocnice, kde jej Japonci 14. nebo 15. února zmasakrovali spolu s desítkami dalších pacientů a lékařů.

Útoky na nemocnice nejsou ani ve válkách moc obvyklé. Vyšetřovalo se, jak k tomu došlo?
Vyšetřovalo se to jako válečný zločin, ale nikdo nikdy odsouzen nebyl. Stalo se to v době, kdy oblast, kde se nemocnice nachází, přecházela fronta. Právě přes areál nemocnice utíkala jednotka indických sapérů a z jejích oken nebo ze střechy stříleli na Japonce, kteří je pronásledovali. Ti pak nemocnici brali jako nepřátelský objekt, vtrhli do ní a v bojovém zápalu povraždili každého, kdo jim přišel na ránu. Byla to asi patnáctiminutová řež v přízemní chodbě nemocnice, při níž zmasakrovali asi šedesát nebo sedmdesát lidí. Další desítky lidí zajali, na noc je nahnali do blízkého baráku, snad ubytovny, a tam je ve strašných podmínkách malém prostoru drželi do druhého dne. Několik z nich muka té noci ani nepřežilo, zbylé nazítří chladnokrevně povražili bajonety. Když jsem četl svědectví čtyř přeživších o těch hrůzách, tak jsem jen doufal, že mezi nimi Silvestr nebyl a že měl snad alespoň rychlou smrt.
Jiný pramen ale zase naznačuje, že mohl padnout do zajetí a zahynout až krátce po kapitulaci Singapuru. Oficiální seznamy zajatců se totiž tvořily až asi o půl roku později, což by vysvětlovalo, proč se se v nich neobjevuje.
Úplně vyloučit nelze ani to, že se mohl na poslední chvíli dostat na některou z evakuačních lodí. Krátce před kapitulací vyplulo asi 45 lodí plných lidí, do bezpečí ale dorazilo jen šest z nich. Většinu Japonci potopili a nikdy se nezjistilo, kolik lidí při tom zahynulo, žádné seznamy pasažérů se pochopitelně nedochovaly. Podařilo se mi ale doložit, že takto přišlo o život nejméně šest Čechoslováků.

Proč tedy vojenské úřady rodině tvrdily, že zemřel při bombardování nemocnice?
Nejspíš to byla milosrdná lež. V britském archivu jsem narazil na dopis, ve kterém podobnou informaci dali i rodině jiné oběti masakru v nemocnici. Zdá se, že vojenské velení se rozhodlo uchýlit z ohledu k příbuzným uchýlit k takovéhle báchorce, protože pravda byla příliš krutá.

Žádná naděje v lepší konec není?
Jednou během pátrání jsem zažil záblesk naděje, když jsem přišel na to, že v americkém Wisconsinu zemřel roku 2000 jistý Silvestr Němec, dokonce měl stejný rok narození jako můj prastrýc. Bohužel se rychle ukázalo, že to nebyl on.

Máte nějaký další směr pátrání?
Vydáním knihy jsem určitě neskončil. Stejně jako se mi ozývali lidé s různými poznatky, už když jsem o pátrání psal blog, je naděje, že teď se ozvou další. Třeba se někde v rodinných archivech zachovaly další stopy. Kromě toho mě v Alexandřině nemocnici v Singapuru provázel jeden místní historik, který usiluje o to, aby tam mohli archeologové provést vykopávky. Kdyby se našel hromadný hrob obětí masakru, je teoreticky možné, že by se daly identifikovat Silvestrovy kosterní pozůstatky.

Co pro vás cesta za Silvestrem osobně znamenala?
Pro mě to bylo emočně nesmírně silné. Stát na chodbě nemocnice, kde se ten strašný masakr odehrál, mi vehnalo slzy do očí. A teď mám radost, že jsem mu prostřednictvím té knížky vlastně trochu vrátil život. Že není úplně zapomenutý a třeba mezi historiky v Singapuru se o něm mluví. A že jsem se tam s ním mohl za rodinu rozloučit. Na místech, která jsou s ním spojená, jsem rozsypal hrst hlíny z jeho rodiště a položil tam vzpomínkovou stuhu.

Jak dlouho jste po Silvestrovi celkem pátral?
Tři roky. A rok jsem pak po víkendech psal knihu, trochu na úkor rodiny, musím přiznat. Hrozně mě bavilo objevovat různé střípky informací a poskládat je do jednoho košatého příběhu. Pozoruhodných postav a příběhů v té rozmanité československé komunitě v Singapuru byla celá řada, vydalo by to i na film.

Rozmanitá, ale podle všeho i dost nesnášenlivá byla i celá komunita…
To víte, někteří byli Židi, někteří českoslovenští Němci, někdo byl nóbl měšťák, někdo venkovan. Donášeli na sebe, podráželi si různě nohy, pěkné to rozhodně nebylo. Opakovaně se snažili založit Československý spolek, ale nedokázali se dohodnout ani na stanovách a předsedovi. Když si pak nebaťovci založili vlastní trucspolek, vedení firmy Baťa svým zaměstnancům zakázalo do něj vstoupit, protože to prý byl “židovský spolek”. Bylo to celé nesmírně trapné a dokonce to musela řešit exilová vláda v Londýně. Jako by neměla během války na starosti důležitější věci.

Změnilo pátrání něco na vašem pohledu na baťovský mýtus jako příkladné prvorepublikové firmy?
Já jsem měl vůči baťovskému mýtu vždycky jistý odstup. Jsem trochu rebelská povaha a ta strojová organizace mě nikdy moc neoslovila. Vlastně mi stačilo, když jsem si přečetl, co o své baťovské etapě napsal Ludvík Vaculík. Nebýt Silvestra, asi bych se tím tématem ani nezabýval.

Máte se Silvestrem ještě nějaké další plány?
Rád bych, aby příští rok kniha vyšla i anglicky. A taky mě napadlo založit výbor pro zřízení pomníku padlým Čechoslovákům v Singapuru. Zatím jsou některá jejich jména zmíněna jen mezi 24 tisíci dalších lidí, kteří tam tehdy padli a jejich těla se nikdy nenašla. Někteří z Čechoslováků tam ale mají jména zkomolená, jiní tam nejsou vůbec. Myslím, že by si desítka našich krajanů, kteří v Singapuru během války přišli o život, důstojný památník zasloužila.

© Lucie Zídková, foto Michal Sváček, Mladá fronta Dnes, (nepatrně kráceno).