2009

Szczygielův Gottland odměněn za šíření bohužel zkresleného pohledu na jméno Baťů ve světě

Toto je obálka německého vydání zajímavé knihy mladého polského novináře – a jak sám říká “Čechofila” – Mariusze Szczygiela věnující se řadě nejzajímavějších československých osobností.

Hned na čestném prvním místě otvírá knihu pasáž “Ani krok bez Bati” – pohled na celou baťovskou historii v místy až nemilosrdně zkráceném digestu.

Dalšími, někdy třeba i mírně rozporuplnými osobnostmi, jimž se věnuje, jsou Marta Kubišová, Jan Procházka, Lída Baarová, Karel Fabián, samozřejmě i Karel Gott a v Polsku až nekriticky zbožňovaná Helena Vondráčková a mnozí další, vždy zachyceni netypickým prizmatem pohledu “odjinud”.

Česky vyšla bohužel v nepoměrně méně atraktivní obálce než v zahraničí, ale vysloužila si mnoho většinou pochvalných recenzí, a brzy zmizela z pultů, určitě ne jen díky vtipnému názvu.

A mezitím byla letos na podzim dokonce oceněna prestižní cenou ministerstva kultury za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Až potud – všechna čest.

Nicméně …

Možná jsou na tom profily ostatních osobnosti lépe, ale právě v úvodní kapitole o Tomáši Baťovi je tak velké množství takřka neuvěřitelných chyb, že je až těžké pochopit, jak k nim jinak úspěšný autor mohl dojít. ( > : ) Tím spíše, že některé už se snad ani nedají nazvat chybami, jsou to prostě notorické nesmysly.

^{Obálka českého vydání}

Jediný za všechny: Autor například tvrdí, že Tomáš Baťa v roce 1932 zahynul, když jeho letadlo narazilo do komínu jeho vlastní továrny. Představa je to – oproti dobře známé a prozaické skutečnosti, že pilot proste ztratil v mlze orientaci a narazil docela obyčejně do země, novinářsky jistě mnohem efektnější, avšak naprosto smyšlená. A takových je tam o Batích bohužel mnohem, mnohem víc.

Cizinci (méně už novináři) by se snad v nejhorším daly i prominout, to by ovšem nesměl v předmluvě vyjmenovat početnou skupinu českých intelektuálů, bez nichž, jak píše, by knihu nevytvořil.

Že ani nikdo z nich tak hrubé chyby neobjevil, o něčem vypovídá: Především o čtyřicet let trvajícím bojkotu, jímž se minulý režim jméno i historii Bati i Zlína z povědomí národa snažil – a jak vidno úspěšně – vymazat.

Škoda, že takto zkreslený profil Bati je tak teď, přeložen do mnoha jazyků, šířen i v zahraničí. A hlavně škoda, že i s těmito omyly dostala kniha právě vládní cenu za zásluhy o českou kulturu v zahraničí.

Smutná pointa: o Batích se toho tedy mnoho neví dokonce ani na jejím českém ministerstvu…

Sonja Baťová s Nadací Tomáše Bati a v přítomnosti řady dalších významných osobností odhalila bustu Tomáše Bati

Letošní 1.máj přizdobil jindy spíše jen dobrou náladu jakoby černou stužkou. Chyběl Tomáš Jan Baťa.

A přece nechyběl. U jeho rodné vily odhalili Sonja Baťová s Nadací Tomáše Bati a v přítomnosti řady dalších významných osobností jeho bustu. Přítomen byl i její autor Josef Nálepa.

Anna Novotná zachytila v zlínském Deníku nejlépe prehistorii díla:

První bustu Tomáše Bati udělal Josef Nálepa k jeho osmdesátinám. Další pak vytvořil o deset let později, když slavil devadesátiny.

První socha měla být překvapením.

„Přišla za mnou paní Baťová a požádala mě o vytvoření sochy. Chtěla po mně, abych dílo vykonal tajně, podle fotek jejího manžela,“ vzpomínal autor na okolnosti vzniku té první.

Tehdy však odmítl pracovat jen podle fotografií. Když mu může stát modelem živý člověk, bude dílo mnohem lepší, argumentoval.

Překvapení k Baťovým osmdesátinám tak bylo prozrazeno. Zato pak díky tomu docházel Tomáš Baťa do Nálepova pražského ateliéru, kde se sochař a obuvník sblížili.

O té pozdější, nyní před vilou odhalené bustě už tehdy Tomáš řekl, že chce, aby stála přesně na tomto místě.

Instalována však měla být až s letopočtem jeho narození a úmrtí.

Nálepa dodal, že je jen škoda, že se Tomáš nedočkal devětadevadesáti let, jak sám vždy s úsměvem tvrdil.

© Anna Novotná, Zlinský deník.

BOTOSTROJ aneb ostudný paskvil z 50. let jako varování na DVD

V prodeji se objevila nová ediční řada DVD s ironickým názvem “Filmy patří lidu”, přinášející snímky z 50.let, z tzv. budovatelské éry československého filmu. Jako první v ní vyšel opravdu ostudný paskvil natočený podle před válkou zabavené knihy někdejšího malíře plakátů Tomáše Svatopluka “Botostroj”.

O tom, jak mohutnou politickou zakázkou film měl tehdy být svědčí nejenom nezbytná účast “muže všech režimů” Otakara Vávry jako scenaristy ale i to, že už s prací na scénáři se tvůrcům dostalo exkluzivní pomoci v podobě nezištně poskytnutého několikaměsíčního pobytu v Sovětském svazu a spolupráce s tehdy významnými ruskými filmaři.

V Rusku byl pak tehdy podle scénáře natočen předem dokonce celý zkušební (několik desítek minut dlouhý) film, aby se ověřilo, jak chvályhodně (= negativně) pak bude působit na československého diváka, jemuž měl být Baťa a jeho Zlín představen jako ztělesnění všeho kapitalistického zla.

^{(Hlavní postavu továrníka mající pomluvit souhrnně Tomáše i Jana Baťu sehrál pozdější významný herec Národního divadla Vítězslav Vejražka.)}

Film dopadl podle toho. Nicméně byl s velkou slávou uveden a promítán po celé republice. S čestnou vyjimkou Zlína (tehdy už Gottwaldova), kde se už premiéra záštiplného pamfletu setkala s takovým protestem, že zlínští diváci začali dokonce spontánně demolovat sál a představení se nedohrálo.

Tvůrci byli samozřejmě patřičně odměněni a oslaveni a zatímco naše kritika, vědoma si nejen lživosti ale i neumětelství výsledku, se zdržela co možná chvály, hlavní příval uznání přišel ze Sovětského svazu.

^{(Svou roli má v příběhu i nenávistně zobrazená postava továrníkova syna. Povšimněte si holinek, jejichž použití doporučili jistě sovětští poradci, aby vyvolali podvědomí možné sympatie k právě poraženému nacismu. Ostatně i portrét v pozadí dekorace patřící zřejmě Mussolinimu hovoří také sám za sebe.)}

Současné vydání filmu na DVD se setkává s dvojakou odezvou: část veřejnosti je vítá jako konkrétní důkaz schematičnosti a vylhanosti komunistické propagandy, část se obává, že hlavně mladší generace může vzít mnoho v něm obsažených výmyslů a polopravd i přes naivitu jejich ztvárnění přece jen za skutečnost.

Je to slovo do pranice. Ale protože je DVD opatřeno vskutku zasvěceným a objevným kritickým textem zevně i uvnitř obalu, mělo by sehrát spíše tu správnou varovnou a odhalující roli. (Otázkou ovšem zůstává, kolik právě z těch mladých si potřebný text ve skutečnosti přečte, když si DVD s obalem nekoupí ale okopíruje… ( > : )

Úspěšná výstava

Výstava, mezi jejíž hlavní partnery patřila – jak jinak – také Nadace Tomáše Bati a firma Baťa zaujala nespočet návštěvníků pověstné “jedenadvacítky”.

Výstava se konala v 16. patře Baťova mrakodrapu ve Zlíně pod názvem “Českoslovenští letci v zahraničním odboji za druhé světové války” a návštěvníci zde mohli spatřit i stovky portrétů letců původem ze Zlínska či z Baťových závodů ve Zlíně působících na bojištích druhe světové války v bojových perutích na území Francie, Velké Británie, Polska a Sovětského svazu.
Expozice věnovala také velkou pozornost i osobnostem nejvýznamnějších československých stíhacích pilotů, jako například Františku Fajtlovi, Františku Peřinovi, Aloisi Vašátkovi či Aloisi Šiškovi.

Výstavu připravil Zlínský kraj ve spolupráci s Krajským vojenským velitelstvím Zlín, Svazem letců ČR, Klubem vojenské historie Army park Slavičín, Českým svazem bojovníků za svobodu ve Zlíně, Sdružením československých zahraničních letců, Nadací Tomáše Bati, formou Baťa a dalšími subjekty.

Baťovskou výstavu v Praze navštívili zlínští baťovci

Výstavu Fenomén Baťa – zlínská architektura 1910 – 1960 v Národní galerii v pražském Veletržním paláci navštívila početná skupina zasloužilých zlínských baťovců.

Díky podpoře vedení Zlínského kraje dostalo se členům Klubu absolventů Baťovy práce možnosti autobusového zájezdu na výstavu o fenomenu, jehož nedílnou součástí byly kdysi i jejich životy.

Výstavu, která se konala od března ve východním křídle a respiriu 1. patra Veletržního paláce, připravila Národní galerie v Praze a Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně ve spolupráci se Zlínským krajem a statutárním městem Zlín a po jejím skončení se uvažuje o nové instalaci na podzim v Mnichově.

Exponáty pro výstavu jsou z obou pořádajících institucí a z Moravského zemského archivu, pracoviště Zlín a Státní okresní archiv Zlín, z Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Muzea města Brna, Národního technického muzea v Praze, z Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě a z archivu Fatra a. s. Napajedla.

K výstavě se uskutečnilo i mezinárodní sympozium uspořádané společně Národní galerií Praha, KGVU Zlín, institucí Zipp-česko-německé kulturní projekty a Domem umění města Brna ve spolupráci s Bauhaus Dessau Foundation, Bauhaus Kolleg. Proběhlo 19. 5. v Praze a 20. – 23. 5. ve Zlíně. (Bližší informace na www.projekt-zipp.de)

Součástí výstavy byla i řada komentovaných prohlídek. Také zájezdu zlínských baťováků se dostalo příjemné prohlídky v doprovodu kurátorky a spoluatorky výstavy.

Objevili jsme pro vás

O cestách Tomáše Bati za novými trhy, surovinami ale i technologiemi se už napsalo hodně. Málokdo však ví, že některé se uskutečnily opravdu záhy: daleko dříve nežli jsme si zvykli spojovat baťovce s některými teritorii.

Tak například Brazilie vstupuje do našeho vědomí obvykle až po roce 1940, kdy se tam uchýlil se svou rodinou Jan A. Baťa. Z jeho dochované půvabné causerie věnované fordce poznáváme, že tam byl poprvé vyslán Tomášem Baťou už mnohem dříve:

Fordka

Znal jsem fordku, tento živý a nový nástroj dopravy, netušil jsem však nikdy její ohromný význam, jak se mi jevil, když cestoval jsem brazilskými pralesy a pampami. Je to prostě úžasný vynález.

Ujel nám vlak na brazilské pohraniční stanici. Pokladník nebyl ochoten dáti nám lístku bez předloženi „salva do konducta” (vysvědčeni dobrého chování), jež nám nikdo tam dáti nemohl, proto že jsme právě vlakem z Uruguaye a Argentiny přijeli. Mimo toho úřady byly zavřeny, neboť byl svátek svatého „Nevímkterého“, jako to neví žádný Brazilec, protože je jich tu pomalu více, nežli u nás.

Hleděli jsme s lítostí, kterak odjíždí vlak, jediný ve třech následujících dnech z této prokleté díry,. Až potom přišel nějaký muž a prohlásil nám, že nás doveze automobilem do Don Pedrito, kde můžeme stihnouti ještě týž vlak i bez úředního osvědčení. Žádal za to ovšem velmi mnoho, avšak vyhlídka na tři dni čekání byla ještě horší. Volili jsme tedy menší zlo a jeli.

Nedá se to vlastně tak říci. Nejeli jsme. Lezli jsme, šplhali, plovali, skákali, padali, krájeli hloží, kosili rákos, plašili dobytek, zvěř a ptactvo, a nepovím Vám ani všechno to, co jsme natropili s tou úžasnou fordkou, abychom se dostali kupředu, po těch osm hodin strašlivé jízdy, Jak často zatajil se nám dech, když octli jsme se na kraji srázu, z něhož nevedla ani cesta, ani stezka, ba ani ukázka, že bylo by možno to slézti. A fordečka jenom si broukala, chvíli vysokým hlasem, když motor dostal obrátky, potom hlubokým a pak začal motor kašlat, že už má dost, že by si chtěl oddechnouti na první rychlosti. A když přišly bažiny, ploval v nich a kuckal, když mu nějaká ta kapka střikla právě na magnet. Ale nevypověděl ani jedenkrát.

Cesty v Brazílii nesmíte si před stavovati jako u nás doma. Tady. se to považuje za cestu, když v ni není příkop hlubší dvou až čtyř metrů. To jest cesta, která se dá jet. A jest také na mapě označena jako ostatní camina (silnice). Přál bych Vám vidět, jak to fordečka natírala, jakmile jsme se do stali na cestu, která byla aspoň trochu sjízdná. Pan Ostrý to sice odnesl prokousnutým jazykem, ale to přece není takové neštěstí.

Po močálech jeli jsme aspoň jako 60 koňský motorový člun. Fordka se rozběhla, šplouchla do vody tak prudce, že voda uhnula a my se dostali přes ni jako Mojžíš s Izraelskými přes Rudé moře. Kdybychom byli uvízli, nevím zdali bychom se ještě toho dne z močálu dostali.

Nevyrovnatelná jest fordka. Nedostižná. Dokázala to nejlépe tím, že přesně dle pro gramu dorazili jsme o šest hodin dříve do stanice dráhy, již jsme si určili, nežli vlak, který jsme ráno ztratili. Dovedete si představiti překvapeni ostatních cestujících, kteří na stanici v Livramento svorně s námi nadávali na brazilský pořádek, kdež nám pokladník nechtěl vydati lístky, když jsme k večeru nastupovali do téhož vlaku, jímž oni se celý den plahočili, a jejž přece před jejich očima jsme ráno ztratili.

Dotazy neměly konce a jejich obdiv fordky se spojil s naším. A proto nech si kdo chce na fordku na dává, je to nový úkaz nové doby, průkopník nových cest, nového způsobu žiti, dobyvatel nových krajů, zlepšovatel života. Jest to výsledek Fordovy služby lidu v praxi.

J. A. Baťa
_{(Publikováno roku 1926)}

Nové vydání knihy Cesty k úspěchu

Profesor Milan Zelený z Fordhamovy univerzity, Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a Xidian univezity v Xi’an, představil nedávno vydání své hodnotné, motivačně zaměřené knihy nazvané Cesty k úspěchu: trvalé hodnoty soustavy Baťa. Předmluvu k Cestám napsal ještě Tomáš J. Baťa Junior.

Kniha je koncipována jako výběr nosných myšlenek, principů a hodnot evropské soustavy řízení Baťa. Dedikována je „ Všem Čechům a Slovákům na cestách k úspěchu”.

Její přijetí českou podnikovou a podnikatelskou sférou je vesměs nadšené, hodnoceny jsou především její čtivý optimismus, hodnotová síla a jazykové kvality.

Kniha vyšla v nakladatelství Čintamani a T. J. Bat’a v Předmluvě k Cestám napsal: “Úspěšný člověk v podnikání, ale i v životě, by měl rozhodovat, volit a jednat s touto knížkou po ruce. Je piná myšlenkových skvostů, vybroušených diamantů životní moudrosti, znalostí a zkušeností. Profesor Zelený, který učí mimo jiné také na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, připravil tento svazek pro všechny lidi mladé jak věkem, tak i srdcem.”

Novoročenka Nadace Tomáše Bati je určena i Vám !