BataStory.net

2007

Baťově nemocnici otevřené roku 1927 je osmdesát

A takto vyhlížel slavnostní nástup, když jí byla při té příležitosti slavnostně odhalována pamětní deska. Vzadu vidíte bílé úbory zástupkyň Mladých žen, vpředu brigadýrky Mladých mužů.

I když na to ovšem sama oslavenkyně nevypadá, to jubileum prostě není možno pominout. Tím spíše, že ač už tehdy na špičce lékařského i sociálního pokroku, udržela si svou přední pozici i pověst výjimečnosti až dodnes.

Nebylo by ale rozhodně jednoduché, hledat teprve dnes prameny svědčící o době před osmdesáti lety ani o pozdějším vývoji této instituce. A ještě těžší by bylo shledávat jména všech, kdo se o ni zasloužili, od architektů a stavitelů, přes autory odborné koncepce, přes více než početný lékařský sbor, jenž se v ní až do dneška vystřídal, až po tu poslední sestru nebo kuchařku anebo tisíce vděčných pacientů.

Naštěstí existuje kniha, inspirovaná a hlavně realizovaná jedním z jejích lékařů, Dr. Jiřím Bakalou, jenž to vše dokázal obdivuhodným způsobem překonat a realizoval ji už k předchozímu 75. výročí. Knížku plnou faktů, dobových dokumentů, zajímavých fotografií ale i záslužně zaznamenaných osobních výpovědí a vzpomínek vám určitě doporučujeme.

Ale nahlédněme alespoň do autorovy předmluvy, abychom pochopili, s jakou láskou a zápalem byla Baťova nemocnice už od samého počátku budována, či jakou roli sehrála i v osobních osudech tak obrovského počtu lidí:

Prvotním podnětem, proč jsem inicioval vznik této knihy, byl fakt, že moji rodiče pracovali ve Zlíně. Můj otec, Dr Antonín Bakala, v Baťově nemocnici nastoupil v roce 1936 jako medik. Působil v ní do roku 1939, chodil na pravidelné stáže. Po známých událostech 17. 11. 1939, kdy byl zastřelen student medicíny J. Opletal – otcův spolužák, zavřeli Němci vysoké školy a Baťova nemocnice, v té době vedená ředitelem MUDr. B. Albertem, několik mediků zaměstnala jako pomocné laboranty. Navíc na sekundářských lékařských místech, takže celou dobu mohli sloužit u lůžek pacientů. Po skončení 2. světové války otec studia dokončil, promoval v září 1945 a ve stejném roce nastoupil i do Baťovy nemocnice.

^{Zakladatel a dlouholetý ředitel Baťovy nemocnice B. Albert.}

Uvědomil jsem si, že kniha by neměla být dílem jednoho autora, a tak jsem o spolupráci požádal několik odborníků. Mezi prvními byl ing. architekt Pavel Novák, známý svými publikacemi o architektuře Zlína (Zlín nepostavený, 10+1 baťovských vil atd.). Dále jsem si přál, aby se veřejnost dozvěděla, co byl Baťův podpůrný fond a Baťovy preventivní programy. O to se postarala dr. Olga Gröschlová. Vždy platilo, že povolání sester je nedílnou součástí lékařského poslání, proto se na knize podílely i hlav¬ní sestry: Magda Moravcová a Marie Hejt¬mánková. A oslovil jsem také dlouholetého primáře urologie dr. O. Calábka, primáře chirurgie dr. I. Hunáka a v neposlední řadě přednostu Interní kliniky IPVZ prof. dr. J. Rybku, DrSc. Sám jsem napsal stručnou historii Baťovy nemocnice, a abych zachytil kontext baťovského Zlína také kapitolu využívající dobový tisk z let 1927 – 1940. O úvod jsem požádal jejího ředitele dr. J. Přehnala, CSc.
…
Ale i já sám jsem vyrůstal ve Zlíně, obklopen jak lékaři tak lidmi, kteří pracovali v Baťově továrně, a vypozoroval zajímavý fenomén: všichni – dělníci, mistři, kontroloři… (bez ohledu na funkce) pokaždé, když mluvili o Baťových závodech, říkali: „naše fabrika“. Jaroslav Málek ve vzpomínkách na svého otce, jenž pracoval „u Baťů“, uvádí, že když továrna hořela, tatínek slzel, obul gumáky a šel „svoji fabriku“ hasit.
Toto platilo i o lékařích a sestrách – bylo pro ně poctou, že jsou zaměstnanci Baťovy nemocnice.
Stejně musím připomenout důležitou baťovskou tradici, jež se promítla i do nemocničních pavilonů, a to heslo Náš zákazník – náš pán. Všechna péče v Baťově nemocnici byla proto orientována na pacienta. Toto je deviza je hodná rozvíjení dodnes a to na všech úrovních – od ředitele, primářského sboru a lékařů až po sestry a ostatní personál. Je to ta nejméně nákladná investice, kterou všichni ocení okamžitě, a z dlouhodobého hlediska zlepší tato snaha celkový obraz tohoto ústavu.
…
^{Z předmluvy autora Dr. Jiří Bakaly, nepatrně kráceno. Získáme-li souhlas autorů a vydavatele, přineseme i podstatnější ukázky. PH.}

Zlínu se dostává expozice baťovského bydlení

Zlínu se dostává expozice baťovského bydlení instalované v jednom z typických domů, jehož rekonstrukci a zapůjčení do bezplatného užívání Muzeu jihovýchodní Moravy Zlín schválila Rada města Zlína.

^{(Na ilustračním snímku jeden z navržených domků z architektonické soutěže vypsané v roce 1925)}

Dům č. p. 1295 zrekonstruovalo město, Muzeum jihovýchodní Moravy Zlín pak ponese náklady na zřízení stále expozice, přípravu exponátů, vybavení pracoviště pro průvodce, včetně mzdových nákladů svých zaměstnanců. Město Zlín pak bude hradit spotřebu elektrické energie a vody a náklady na úklid.

Expozice baťovského bydlení byla slavnostně otevřena v pondělí 30. dubna a v provozu bude vždy od 1. května do 31. října kalendářního roku.

^Iva Pastuszkova, webové stránky magistrátu města Zlína ^

Malaysie, země Baťovi zaslíbená

To shromáždění nespočtu baťovských manažerů z více než 200 prodejen po celé Malaysii má jistě souvislost i s tím, že Baťa je zde etablován už 70 let. A že ještě v roce 1970 byly třeba jen jeho boty do školy tak populární, že rodiče (dnešní pětatřicátníci a tedy nejvlivnější kupní síla) je kupovali prakticky jenom od něj. A že jeden z populárních sloganů zněl: „Až od Bati prvně do školy“ a měl i svoji melodii.

Zde si přečtěte celý článek.

Baťovci ve Zlíně si opět připomenou výročí úmrtí Tomáše Bati zakladatele

Každé léto narůstá počet roků, jež uplynuly od okamžiku, kdy ve Zlíně zahynul při letecké havárii zakladatel světoznámého obuvnického koncernu Tomáš Baťa. Zavzpomínat na něj přicházejí nejen pamětníci a zástupci města a regionu, ale i strážci Baťova odkazu ze zlínské Nadace Tomáše Bati – juniora. Baťa zemřel ve svých 56 letech v troskách malého letadla Junkers, které se zřítilo v husté mlze ráno 12. července 1932 u Otrokovic.

Letadlo spadlo za husté mlhy uprostřed Baťových papíren. S šéfem zahynul jeho pilot Jindřich Brouček. Tomáš Baťa letěl do Švýcarska, kde rozestavěl továrnu v Möhlinu. Podle zápisů si sedl u pilota, i když obvykle pobýval vzadu, kde by měl podle expertů při nárazu Junkersu na zem v rychlosti 145 kilometrů za hodinu větší naději na přežití. Příčina pádu letounu nebyla jednoznačně určena. Vyšetřovací komise stanovila tři varianty. Za nejpravděpodobnější považovala tu, že pilot ztratil orientaci. Možná byla porucha řízení a hovořilo se o sabotáži, což ale zaměstnanci vyloučili, protože ke stroji nikdo nesměl, uvádí historik Marek Tomaštík.

Vzpomínající uctívají Baťovu památku u památníčku v místě pádu letounu, Baťovy sochy v Otrokovicích i u hrobu na Lesním hřbitově ve Zlíně, kde je Tomáš Baťa pochován s manželkou Marií.

Kéž je jich letos opět víc…

^{S použitím příspěvku ČTK a Českého rozhlasu 1 Radiožurnál}