BataStory.net

1945-1950

“Bata Bugle” jako svědek role Batawy v boji proti Hitlerovi a Japonsku

Po celou válku pracovala kanadská Batawa, zřízená původně jen k výrobě bot a obuvnických strojů, také pro válečné úsilí Spojenců.

Mistrovství baťovských strojírenských odborníků neušlo pozornosti kanadské vlády a Batawa se tak brzy zapojila i do válečné výroby.

Dalo by se říci, že záhy nebylo například spojeneckého konvoje, jenž by nebyl střežen s pomocí leteckých děl a lodních protiletadlových kulometů ovládaných přesnými baťovskými gyroskopy. Kontrolní návštěvy spojeneckých důstojníků přebírajících dodávky i kanadské admirality účastnící se slavnostních událostí se staly takřka zákonitě pravidelnými.

Batawský časopis Bata Bugle (Baťovská polnice) pomáhal organizovat výrobu ale i společenský život komunity, a záhy – bohužel – začal přinášet i portréty těch mladých pracovníků, kdo nejen odešli do války, ale v některých případech se z ní už nevrátili.

Ze stránek časopisu zachovaného díky jednomu ze zakladatelů Batawy Anthony Daičarovi a jeho rodině přineseme brzy početné ukázky. (Klikněte na obrázek pro zvětšení obálky)

Návraty Tomáše J. Bati (I) :

Jako spojenecký důstojník s misí do Prahy

Snad nejznámějším z návratů dnešního Tomáše Bati do vlasti je ten z roku 1989, kdy se s ním domů pomyslně vracel i odkaz jeho otce – odkaz, který měl být nejprve na přání nacistů a posléze i komunistů, navždy zapomenut. Osudových návratů Tomáše Bati však bylo víc. Zde se věnujeme tomu z června 1945, tedy těsně po konci války:

S diplomaty přes Balkán do Prahy

Tomáš Baťa se měl původně vrátit dokonce už v březnu 1945, kdy ho jako kanadského důstojníka ze štábu generála Einsenhowera v Londýně požádali, aby se v roli průvodce zúčastnil zvláštní mise. Měla směřovat přes tehdy již osvobozený Balkán do Prahy a šlo především o to, dostat tam západní diplomaty dřív nežli tam budou i Rusové.
Misi bohužel odložili a i když jen o pouhé měsíce, situace se mezitím dosti změnila: už 20. května, tedy záhy po osvobození, zavedla česká, v Košicích pod Sověty ustavená vláda národní správu na všechny podniky přes tři sta zaměstnanců. Tomášův návrat se tak odehrál v době, kdy už je jeho vlastnictví Zlína při nejmenším znovu zpochybněno.

Už pod ruskými samopaly

První signál přišel už v Plzni, kde vstoupil po tolika letech poprvé znovu do svobodné Baťovy prodejny, avšak vedoucí, namísto aby při jeho spatření zareagoval, jak by se po tolika letech slušelo, dal najevo spíše rozpaky, ne-li přímo obavy, nevěda, co pro něj může taková návštěva za nově vzniklé situace znamenat.
Ten druhý přišel za Plzní, na demarkační linii mezi Rusy a Američany, když americká, perfektně vycíděná hlídka jenom zasalutovala, zatímco ta ruská, tradičně podezřívavá – přestože viděla jasně doklady spojenců na úrovni generálů vybavených všemi pověřeními – na ně namířila samopal.
Ten třetí signál přišel hned potom, když se – propuštěni – ocitli mezi stovkami vozů s koňským potahem naložených použitým šatstvem, umývadly, vanami a nábytkem zrekvírovaných v Německu a směřujících kamsi na Východ.

S maminkou v Praze

Dalších signálů nebylo třeba a ani nadšení Pražanů, kteří Tomáše Baťu poznávali a zdravili na ulicích i přes kanadskou uniformu, už jen podle podoby s jeho otcem, nemohlo ubrat na základním varování: zpochybněna byla už nejen budoucnost firmy, ale celé země, a Tomášovo odhodlání udělat všechno pro to, aby se Zlín stal – i přes mezitím vybudovanou kanadskou Batawu – znovu centrem světové říše, dostalo první trhlinu.
Setkání s matkou, paní Marií Baťovou, kterou neviděl pět let, jen potvrdilo všechna varování a nic na tom nezměnil ani optimismus, s nímž mu už během války dala střihnout na šaty, tak pevně přesvědčena, že jednoho dne bude prostě zpět a určitě ocení nový oblek.

Ruka nedobrovolně podaná zrádcům

Těch pár dnů bylo velmi hektických. Tomáš věděl, že dostat se do Prahy právě se spojeneckou misí, je příležitost, jaká se neopakuje, a tak na nový oblek ani nečekal a setkal se nejen s přáteli ale i s řadou oficiálních osobností té doby. Mimo jiné i se Zdeňkem Fierlingerem a pozdějším druhým „dělnickým“ presidentem Antonínem Zápotockým a při setkání s Bohumilem Laušmanem nedobrovolně i s právě jmenovaným správcem firmy BAŤA – Holým a odborářem Kijonkou, jejichž chování ho více než zaskočilo. Už tehdy bylo jejich jedinou snahou zjistit, kde leží zbývající akcie firmy Baťa, které jim zatím chyběly, a jak se k nim nejlépe dostat.
Je tohle svoboda, za kterou bojovala Aliance a s ní i tolik baťovců v zahraničí?, nemohl se v duchu nezeptat Tomáš, tváří v tvář budoucím likvidátorům Zlína, předtím vždy pevného, ale už se rozplývajícího symbolu nezávislosti a pokroku.

Předzvěst studené války

Ale povinnost, vrátit se s misí do Londýna, mu ani nedávala šanci něco podniknout. A už vůbec ne naději na jinou nežli spíše pesimistickou předpověď. Přesto neváhal ani na okamžik, když ho na britském konzulátu v Plzni požádali o pomoc. Skrývala se tam rodina bratra polského generála Sikorského, jenž zahynul u Gibraltaru. Jediným svědkem letecké katastrofy považované už tehdy za atentát ze strany polských komunistů byl shodou okolností baťovec – někdejší zlínský pilot. Tomáš neváhal a propašoval rodinu s misí do Němec, a když jim pak později hrozilo nebezpečí i tam, až do Francie, a to přesto, že věděl, že angažovat se ve věci ilegální emigrace, mohlo přinést nemalé komplikace při pozdějším jednání s českými orgány.
K tomu došlo kupodivu už téhož roku na podzim.

(Pokračování viz Návraty Tomáše Bati II )