Ta provokativní otázka je jen zdánlivě jednoduchá. Jistě: z dnešního, takřka globálního pohledu na svět, který se moderními informativními i komunikačními technologiemi úžasně zpřehlednil a zpřístupnil, prokážeme lehce, že otázka zavádí.
Avšak z pohledu dvacátých, čtyřicátých, ba ještě i šedesátých let je takřka oprávněná. S vyjímkou obou Antarktid bylo opravdu těžké najít světadíl, ba zemi, kde by nebyla značka etablována.
Ne vždy přímo výrobou, stačil obchodem, a v těch nejzapadlejších oblastech třeba jen stojanem nebo regálem, ale Baťa byl skoro všude.
Dnes načněme kapitolu někdejší francouzské Indočíny, dnešního Laosu, Barmy (Maymar) a Thajska. Tam všude Baťa nejen prodával ale i vyráběl.
Tady vidíme manžele Josefa a Juliet Vašutkovy zastupující Baťu v tehdy ještě francouzské Indočíně, dnešním Vietnamu, v době, kdy se nikomu zdaleka nesnilo o tom, že jednou budou Francouzi poraženi u Dien Bien Phu a vystřídá je modernější a mocnější armáda americká, aby ji jen o pár let později potkal týž osud.
Z dokumentů a památek rodiny Vašutkových doplníme postupně profil této předválečné i poválečné baťovské, málo zmapované lokace.
Vašutkovi strávili u Bati v Indočíně řadu let a zplodili postupně tři děti, syny Erica, Bruna a Jean-Claudea, s nimiž pak, po francouzském exodu, emigrovali do Francie, kde založili prosperující obchodní středisko.
Fotografie pocházejí z vietnamské návštěvy Jana A. Bati , jíž se dostalo rozsáhlé pozornosti mimo jiné i proto, že zlínský letoun přistál jako první v této oblasti k úžasu stovek diváků úspěšně přímo na pláži.
Snímek zachycuje okamžik, kdy je po nouzovém přistání vykládána veškerá bagáž, aby se letadlu odlehčilo a byl tak po doplnění benzinu umožněn nový start, nyní už na řádné letiště v Saigonu. Také pasažéři museli proto vzít zavděk automobily přistavenými místním aeroklubem a jejich některá zavazadla pak i rikšami.
Vnuk Juliett a Josefa Vašutkových, dnes pětačtyřicetiletý Yannick Vasutek , je dnes významným francouzským moderním malířem a jen jeho na Francouze nezvyklé jméno nás vlastně přivedlo na myšlenku, zda i v jeho genech není něco z baťovství.
Je. Dobře si to uvědomuje, a i když už sám česky nemluví, celá rodina na baťovskou historii dědečka a babičky vzpomíná a hlásí se k ní.
(Doplňuje se.)
Na tomto místě bude postupně pokračovat poválečná historie baťovců ve firmě i mimo ni.
Bohužel, jak se těžiště firmy přeneslo jinam, Čechů a Slováků z firmy ve světě výrazně ubylo a ubylo tak i zachovaných vzpomínek. Přesto se je snažíme získat, zpracovat a zařadit. Doplňujeme také historii zahraničních poboček, o nichž se u nás často ani nevědělo.
Zajímají nás ale i vzpomínky těch, kdo v těchto dobách zůstali, alespoň v duchu, Baťovci i v československých znárodněných podnicích. Rádi zveřejníme i postřehy srovnávající výrobu, kvalitu, sortiment, obchod a služby ještě “za Bati” s těmi za komunismu.
Jarka Hradecká, za svobodna Nováková, dnešní významná kanadsko-česká podnikatelka, odjela ještě jako čtyřletá holčička s rodiči – Baťovci roku 1939 do Kanady a dodnes vzpomíná, tak jako ostatní “Batawa Kids” na léta, jež tehdy prožila.
Jméno Jana Tuši (později, po letech působení v zahraničí, se podpisoval John) bylo a zůstalo pojmem. Vzpomínají na něj, jako na výkonného ředitele Bati v East Tilbury, nejenom tisíce baťovců, prošlých jeho podnikem nedaleko Londýna ..
Podařilo se nám skoro dokompletovat deník baťovce Jana Baroše z jeho letecké cesty do Indie včetně původních perokreseb. Tento půvabný dokument z dob, kdy pro naprostou většinu “obyčejných ľidí” byl jakýkoliv let naprosto nereálným snem, postupně zpracováváme a doplňujeme jako další součást Bata Story.
Z Čech jsme utekli v roce 1949, když našemu synkovi byly 3 roky a nejdříve jsme strávili skoro rok v Německu, kde manžel pracoval pro IRO, mezinárodní organizaci pro uprchlíky. Švagr byl tou dobou u Bati v Kenyi a snažil se pro nás dostat povolení…