BataStory.net

1939

Společnost Baťa vlastní a ze Zlína řídí v různých odvětvích a zemích v roce 1939 na 63 podniků a společností. Obuvnictví nicméně zůstává základem jejího podnikání: ve více než 30 zemích světa vyrábí ročně 60 milionů párů. Zároveň ale předvídá blížící se německou anexi. Pro takový případ připravuje – nejprve v Holandsku a poté v Anglii vznik “náhradního Zlína” – nového centra světové organizace, a uskutečňuje i včasný odjezd řady rodin baťovských zaměstnanců židovského původu do zahraničí.

Nový president Emil Hácha, jenž vystřídal ve funkci po abdikaci Dr Eduarda Beneše, odjel do Berlína. 13.3. jednají J. Tiso a F. Ďurčanský v Berlíně s Hitlerem o osamostatnění tzv. Slovenského štátu a 15.3 začíná okupace zbytku Českých zemí německými vojsky. Adolf Hitler vyhlásil při návštěvě Prahy zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Na osm minut vzlétlo první tryskové letadlo na světě, německý Heinkel He 178, a dosáhlo přitom rychlosti 750 km/h.

Ve Zlíně přítomní američtí zástupci kontrahující zatím vůbec největší kolekci Baťovy obuvi pro Spojené státy a Mexiko sledují s úžasem z oken jedenadvacítky (pověstná zlínská jedenadvacetipodlažní budova, před válkou nejvyšší v Evropě), jak hluboko dole vjíždějí do Zlína německé jednotky a je jim tak, stejně jako pracovníkům exportního oddělení, jasné, že smlouva, jež je na stole připravena k podpisu, právě ztratila smysl. 21.3. je v tzv. Protektorátu Čechy a Morava zavedena jako úřední řeč němčina a 26.3. se začne jezdit vpravo. Za dramatických okolností opustili republiku ve vánici přes Rakousko a Německo v poslední chvíli Tomík Baťa a přes Polsko Jan Baťa s rodinou.

29. 3. 1939 začalo v New Yorku poprvé pravidelné televizní vysílání. Jedním z prvních pořadů byl jen o měsíc později přenos slavnostního zahájení Světové výstavy, k němuž došlo 30. 4. O československou účast na ní se za dramatických událostí zasloužila právě firma Baťa, když konstrukci původního kovového pavilonu zabavily německé úřady a baťovec Karel Aster byl pověřen zorganizováním nové dřevěné konstrukce podle britského vzoru. Výstava se stala později i východiskem, jak dostat z Protektorátu na dvě stě zlínských odborníků, většinou s rodinami, aby se stali základem výstavby nového centra Bati – kanadské Batawy. (Více v obsáhlém interview s K. Asterem a ve zvláštní kapitole o Batawě 1939-45.)

V červnu 1939 začal vyrábět americký koncern Du Pont nový materiál nazvaný nylon a z něj punčochy, jež se staly senzací Světové výstavy. (Jen o málo později, už za války, vyvine u Bati ve Zlíně podobnou hmotu nezávisle na Americe český akademik Wichtrle, jenž najde asyl u Bati ve Zlíně. Socialistický režim, jenž se hmoty později zmocní, ji bude ke své slávě vyrábět pod názvem silon.) Smrtelně postřelen a v beznadějném stavu byl převezen do nemocnice medik Jan Opletal, jenž zemřel 16. listopadu. A prezidentem samostatného Slovenského štátu byl zvolen Jozef Tiso. Sovětský svaz uznal novou Slovenskou republiku.

Mnichov a to, co přišlo po něm

Z pamětí Tomáše Bati přinášíme pasáž shrnující dramatické události kolem zaboru Československa i zajímavý osobní postřeh o detailu, jenž možná způsobil, že věci nedopadly jinak…

Koncem září bylo Československo v Mnichově obětováno na oltář appeasementu. Tehdejší britský ministerský předseda Chamberlain tenkrát po návratu domů prohlásil, že světu zajistil čestný mír. To Winston Churchill byl mnohem přesnější, když v parlamentu řekl: “Měl jste na vybranou mezi válkou a zneuctěním. Zvolil jste zneuctění a budete mít válku.”

Ten rok jsem trávil spoustu času mezi Anglií a Zlínem a při jedné z těchto cest mi nabídl Dominik Čipera, jmenovaný mezitím do vlády jako ministr veřejných prací, že mě nechá z Prahy do Zlína odvézt ministerským packardem. Dojeli jsme v pořádku, i když celou cestu jsem slyšel zlověstné klepání ložisek. Než jsem vystoupil, upozornil jsem řidiče, aby ložiska vyměnil, a on slíbil, že to udělá.

Ten vůz i ta ložiska pak sehrály později důležitou roli. 12. března 1939 mně meziměstsky zavolal z Prahy Jiří Udržal, šéf naší výroby pneumatik, jenž jako syn bývalého ministerského předsedy měl vždycky informace z první ruky. “Tomo, vím, že je strašné počasí,” řekl mi, “ale nemohl bys pro mě do Prahy poslat letadlo, aby mě dopravilo do Zlína? A sežeň taky Jana a všechny ostatní z vedení, protože pro vás mám důležité zprávy.” I když právě zuřila sněhová bouře, letadlu se podařilo odstartovat a Udržal přiletěl do Zlína. Sdělil nám, co se dozvěděl: Autonomní slovenská vláda se patrně rozhodla vyhlásit nazítří odtržení od Československa a uzavřít spojenectví s Německem.

Zpráva nebyla tak nečekaná. Od mnichovského fiaska mělo Slovensko vlastní autonomní vládu, jejíž fašistická, výrazně antisemitská orientace napodobovala německý model. A slovenský premiér se svými spolupracovníky už několikrát tajně odjel do Berlína za Hitlerem a Goeringem, aby připravili “osvobození” Slovenska. Pražská vláda se to zřejmě konečně dozvěděla a rozhodla se jejich záměry zmařit. Československý ministr národní obrany se měl tedy tu noc vydat do Bratislavy, aby slovenskou vládu obvinil ze zrady a nechal ji zatknout. Kdyby narazil na odpor, měl k dispozici několik divizí vojska.

Pražská vláda předpokládala, že Hitler na toto gesto zareaguje vpádem do Československa, a protože s tím tak jako tak počítala, rozhodla se pro vzdorné gesto, jímž hodlala dát světu najevo, co si o tom Češi myslí.

Dohodli jsme se, že bychom měli ze země co nejdřív odjet. Jan měl polské vízum a řekl, že manželku a děti odveze do Polska. Já s Udržalem jsme sedli do auta a zamířili přes Rakousko, v té době zž zabranému Němci, takže přesněji přes východní cíp Německa, do Švýcarska. Na naší hranici nás zdrželi snad čtvrt hodiny, ale nám to připadalo jako věčnost. Cestou do Vídně hustě sněžilo, sotva jsem viděl na cestu, vtom se uprostřed silnice objevil člověk v hnědé nacistické uniformě, který dával znamení, abychom zastavili “Mohli byste mě, prosím, zavézt do Lince?” zeptal se. Rádi jsme mu vyhověli, mít ho ve voze dávalo iluzi legitimnosti, a tudíž i poskytovalo jakousi ochranu.

Kolem druhé ráno náš spolucestující v Linci vystoupil, ale my jsme se rozhodli pokračovat do Salcburku. Jak se ukázalo, byla to chyba. Dorazili jsme pod kopec, kde silnici tarasila nákladní i osobní auta, která se marně snažila zdolat zledovatělé stoupání. Panoval tam naprostý zmatek, a tak jsme se řidiče jednoho sněžného pluhu zeptali, zda se lze do Salzburgu dostat nějak jinak. “Když ujdete asi tři kilometry pěšky lesem přes kopec, dostanete se na zastávku, odkud za hodinu jede osobní vlak,” poradil nám. ,Jestli si pospíšíte, mohli byste to stihnout, vlak stejně bude mít v tomhle nečase zpoždění.’ Poslechli jsme ho a asi v půl šesté ráno do Salzburgu dorazili. Tam jsme ovšem zjistili, že pro nedostatek uhlí byly všechny vlakové spoje do Švýcarska zrušeny. Objednali jsme si tedy kávu a čekali, zda ranní zprávy v šest hodin oznámí, že se Hitler vydal na pochod. Ani v šest, ani v osm však o německém vpádu do Československa nepadlo slovo. Mezitím přestalo sněžit, a tak jsme si najali taxi a dali se odvézt k místu, kde jsme nechali vůz. Německá armáda už sníh ze silnice odklidila, takže jsme mohli sednout do auta a pokračovat do Mnichova, odkud jsme už vlakem dorazili do Švýcarska.

Zprávy o očekávaných událostech v Československu však pořád nepřicházely, a tak jsem zatelefonoval do Prahy, abych zjistil, co se děje. A co se nestalo? Řidič, který mě před časem vezl ministerským packardem z Prahy do Zlína, vadná ložiska nevyměnil a vůz vypověděl službu zrovna, když vezl ministra obrany do Bratislavy. Následkem toho nebyla separatistická vláda zatčena, Slovensko vyhlásilo samostatnost a Hitler neměl výmluvu k pochodu na Prahu.

Ostatně ji ani nepotřeboval. O dva dny později, ráno 15. března, jsem se na cestě vlakem z Basileje do Bruselu dozvěděl, že německá armáda se blíží k Praze.