Objevili jsme pro vás...

Jedeme do Ameriky

^{Evropa s remorkéry, foto Tomíšek}

Na světovou výstavu v New Yorku 1939 byla vyslána početná výprava baťovců. Tehdy se jenom opatrně proslýchalo, že se nemusí vrátit, že jde o útěk z Protektorátu. Z mladých mužů byli vybráni Chalupnik ze Zlína a Tomíšek z Baťova. Podařilo se nám dostat se k jejich původní reportáži z této cesty a následně ji zde i s dalšími postupně skenovanými obrázky zveřejníme:

Autokar OZVD zastavil před nádražím v Otrokovicích. Z otevřených dvířek vystupují členové výpravy. Vidíme spoustu vám jistě známých tváří. Vystupuje mezi jinými pan ředitel Hradil, p. ing. Hrádek, p. Buršík, p. Hladký, Dr. Trávníček. Celá řada Baťovců, všichni chtějí vidět ten nový svět za mořem. Klid pověstný Angličanům vyhlíží až na nepatrné výjimky ze všech tváří. Někteří si prohlížejí svoje jízdenky, vždyť je to 10.000 K. Jiní kontrolují celý nákladní automobil našich zavazadel, zda se nějaké neztratilo. V několika minutách jsou zavazadla připravena.
Slyšíme hukot rychlíku a nastupujeme. Než bys do dlaní tlesknul, všichni jsou pohodlně usazeni ve vozech II. tř. To je americká rychlost. Kdosi stírá kapky potu s čela, které mu vyvstaly, když tahal ty centové kufry oknem dovnitř. Stanici za stanicí míjí náš rychlík, již je Přerov a než se nadějeme je tu Mor. Ostrava a první celní prohlídka. Dva celníci vstupují do našeho oddělení. Zatímco jedni odbavují zavazadla, druzí předkládají své pasy k pasové kontrole. Všechno souhlasí.
Jedeme dál na Bohumín a projíždíme byv. polským územím. Z vlaku se nesmí, úředník vybírá pouze poplatek za průjezd. A znovu na hranicích. Opakuje se tatáž procedura, jako již jedenkrát v Mor. Ostravě. Opustili jsme hranice, rozloučili jsme se s vlastí a vlak nás unáší bez zastavení dále.
Ve voze rozvázal se čilý hovor. Pan ředitel Lata půjčil si nás mladé a vyptával se, jak mnoho umíme anglicky, my ovšem odpovídali opatrně, že mnoho ne. »Jenom se nebát, mládenci,« povzbuzuje nás. »Když jsem měl jet po prvé do Ameriky, taky jsem anglicky neuměl. Odvážil jsem se říci to panu šéfovi a on mi odpověděl, znám-li tu povídačku o tom mlynáři, jak učil ty své kluky plavat. Já že neznám. Tak mi ji pověděl: Mlynář chytil kluka za kalhoty a hodil do vantrok, a co měl ten kluk dělat — plaval. Jed’ a budeš mluvit. Poznal jsem, jak dobré je každé slovíčko cizí řeči, nikdy není pozdě začít, ale je nutno začít ihned.«
Starší vypravují zkušenosti, posloucháme, čas ubíhá, již je úplná noc. Přijíždíme do Heidebrecku a přestupujeme do spacího vozu. Lůžka jsou vždy tři nad sebou. Za několik minut spíme již všichni spánkem spravedlivých. Rychlík nás unáší k Berlínu. Dávno již vyměnila si noc svoje místo se dnem. Díváme se z oken na vše kolem. Vidíme rozestavěné továrny, nové autostrády, železnice, vidíme, že se pracuje. Projeli jsme předměstími a již jsme na nádraží. Vystupujeme a vítá nás zaměstnanec Norddeutscher Lloydu. Již se o nás stará společnost. Po snídani najímáme si drožku, usazujeme se pohodlně, ochotný řidič sundává boudu, abychom co nejvíce viděli a rozjíždíme se na pouť berlínskými ulicemi.
Nové a zajímavé věci vystupují před námi. Prohlížíme si mohutnou budovu říšského sněmu, státní operu, Brandeburskou branou vjíždíme na známou východní autostrádu. Dílo opravdu obdivuplné. Objíždíme sloup vítězství, vracíme se kolem nového kancléřstvi, obrovské moderní jednoduché budovy, míjíme ministerstvo letectví, několik pomníků, historické památky a již rychle pokračujeme dále. Všichni sešli jsme se přesně. Vlak nese nás kupředu. Odpoledne je zde v malé chvíli a přibližujeme se snad 90 km rychlostí ku staroslavnému městu Brémám. Nádraží je slavnostně vyzdobeno. Zaměstnanci Lloydu odvádějí nás na vlastní nádraží společnosti, kde jsme očekáváni opět úředníky, kteří prohlížejí a vyclívají naše zavazadla. Procházíme prostornou halou, kde na hromadách vidíme uskladněná zavazadla ze všech koutů Evropy. Majitelé celého toho množství čekají na zítřejší odjezd. I my jsme již nějak tou nedočkavostí posedlí.
Vypravili jsme se do města, abychom shlédli některé pamětihodné památky zašlých dob. Náměstí s uměleckou kašnou, památná radnice, kostely, sochy a pomníky. Brzy jsme se vrátili a po klidné večeři odcházíme všichni spát a těšíme se na ranní odjezd.
Konečně ráno. Snídáme téměř ve spěchu, ti horkokrevnější z naší výpravy cítí se již nespokojeni. Teprve veliký autobus, který odváží všechny cestující k zvláštnímu vlaku z Brémen do Brémen – přístavu, učinil reptání konec. V málo okamžicích ocitáme se ve vlaku a za hodinu budeme v přístavu. Netrpělivě se díváme z oken. Pojednou kdosi zvolal: »já vidím maják« a ukazuje prstem v místa, kde skutečně majestátně týčí se noční vůdce lodí — maják. Všichni upíráme zraky v tu stranu, chceme vidět moře, většina z nás po prvé. Konečně, konečně, moře je tu. Sice jenom záliv Vezery, ale přece jenom moře. Ani hydro-plánů kroužících ve vzduchu si nevšímáme a upíráme oči na tu plochu vody, jednotvárnou a pro nás přece tak zajímavou.
Stojíme. Columbovo nábřeží. Vidíme první námořníky, zvědavě si prohlížíme jejich modravé oblečení. Ale není času. Znovu k pohraniční kontrole pěkně jeden za druhým. Vyměňujeme si naše peníze za Bordmarky, pouze ty budou platit na lodi.
Přicházíme na nástupiště a teprve teď vidíme přístav. Obrovské zaoceánské parníky majestátně tu stojí a očekávají stovky těch, kteří chtějí vidět ten nový svět — Ameriku. Námořníci, cestující, pohraniční policie, sluhové, vše se zde mísí v pestré směsici. Rozhlížíme se a skutečně, ten největší kolos, který tu klidně odpočívá, je »Europa«, loď, která nás převeze na druhou stranu »velké louže«. Je mohutná, ani jsme si ji takovou nepředstavovali. 280 m dlouhá, více než 30 m široká a 60 m vysoká až ke stožáru. Obrovské komíny chrlí spoustu kouře.
V krátké době opustí již přístav. Prohlížíme si ji ještě, díváme se na celé ty řetězce malých okének, umístěných v bocích lodi. Počítáme paluby nad sebou a nezapomínáme na záchranné čluny, zavěšené na horní palubě jeden za druhým. Ne, že bychom se báli, ale moře ještě nikdo nepřeplaval.
Konečně tedy nastupujeme po můstku do nitra toho velikána, který našim očím poskytl tolik údivu. Úředník odebírá nám naše lístky, několik kroků po můstku a jsme uvnitř lodí. Několik stewardů v bílých kabátech nás obklopilo, ptáme se na svoji kabinu, ochotně nám ji ukazují. Tiše otevírám dveře, abych si prohlédl, jak taková kabina vypadá. Turistická třída. Dvě čistě bílá lůžka nad sebou, ke stěně připevněný stůl se zásuvkami, vzorná umyvadla se zrcadlem, skřínky, vespod jsou uloženy záchranné pásy, pohovka, židle a nejzajímavější jsou ventilátory na stěně, obstarávající výměnu a občerstvení vzduchu. Jenom zběžně se dívám, mám-li vše v pořádku a již spěchám na palubu, abych nezmeškal podívanou na odjezd a rozloučení se s pevninou.
Všichni cestující, jak jsou na lodi, tlačí se k zábradlí. Veliké přístavní jeřáby zvedají ještě těžké náklady, aby i ty odjely s námi. Stovky lidí na nábřeží dívají se na nás, mávají a loučí se s námi. Také na palubě je vidět třepotající se šátky. Všichni, kdo mohou, fotografují, aby zachytili tu památnou chvíli odjezdu. Siréna houká. Můstek je zvednut, znovu ostrý hvizd sirény prořízl polední vzduch, kotvy jsou vytaženy, malé parníčky vlekou náš kolos na širý oceán. Tichá radost zmocňuje se všech. (Pokračování.)