BataStory.net

Třebíčák, který se narodil v Batanagaru

Z Třebízského deníku přejímáme s radostí zasloužilý článek objevující osudy další baťovské rodiny prostřednictvím jejího syna narozeného v indickém Batanagaru

Někdo prožije úplně obyčejný život, jiného během něj potká tolik příhod, že by to stačilo na deset životů. Jako třeba rodiče Jaroslava Čečka z Třebíče. Ti totiž patřili mezi asi stovku Čechoslováků, které Tomáš Baťa poslal ve 30. létech minulého století do tehdejší Britské Indie, kde nedaleko Kalkaty založili město Batanagar a postavili továrnu na boty.
A protože mezitím se také svět naprosto změnil a protože jejich životy mnohokrát ovlivnila i náhoda, příběh, který si přečtete v následujícím rozhovoru, bude znít spíše jako zápletka z nějakého románu.

Mohu se zeptat, jaké máte v rodném listě napsáno místo narození?
Místo narození je Batanagar, oblast je Bengal a stát je Indie. Tento rodný list mám doposud, ale už jen jako opis. Když jsem se stěhoval, tak se mi originál někde ztratil. To mi bylo asi třicet let a potřeboval jsem rodný list myslím kvůli pasu. Šel jsem proto za panem farářem Kuthanem, který byl knězem v třebíčské bazilice. Všechny diecéze na celém světě mezi sebou totiž nějakým způsobem spolupracují, a tak tedy napsal do diecéze v Kalkatě a tam mi vystavili kopii mého rodného listu.

Jak se na to místo narození dívali úředníci u nás?
No čučeli jak z jara (úsměv). Každému jsem vysvětloval, že nejsem Ind a že oba rodiče byli opravdu Češi. Ale takových nás bylo samozřejmě víc. Do Indie se vypravilo ve 30. letech přes sto Čechů, přičemž tak tři čtvrtiny už byli ženatí muži a odjeli tam s manželkami. Takže se tam narodila spousta dětí.

Jak to tam bylo třeba se školní docházkou?
Byly tam anglické školy. Já se narodil v roce 1943 a odešel odtud v pěti letech, takže mě tamní docházka minula, ale moji starší bratři tam do školy chodili. Jako ve správné anglické škole nosili třeba stejnokroje.

Máte nějaké vzpomínky na Batanagar?
Vzpomínám si na domky, kde jsme bydleli. Byly hodně podobné těm, které máme v Třebíči nebo ve Zlíně. Prostě klasické Baťovy domky, cihlové, jen prostor kolem nich nebyl tak stísněný, tam se dalo roztáhnout, parcely byly větší. Každá rodina tak měla obrovskou zahradu, byl tam i bazén. Naše vychovatelka byla Indka, té se říkalo ája. Na tu si dobře vzpomínám, protože s ní jsem trávil dost času, maminka totiž taky pracovala.

A ta vychovatelka na vás mluvila anglicky?
Ne. A to byla právě legrace. Ona na mě mluvila urdu, což je jazyk hodně podobný hindštině. Maminka se na mě pokoušela mluvit česky, ale tím, že jsem většinu času trávil s ájou, uměl jsem jenom urdu. Takže když jsme se v roce 1948 vrátili do Československa, čekala nás povinná lékařská prohlídka. Tou dobou jsme bydleli ve Vizovicích, tak jsme tam šli za panem doktorem Bambuchem. Když mě prohlédl, tak na závěr ještě řekl: „Zvedni ruku.” A já nic. On se otočil na maminku a ptal se jí, zda jsem neslyšící. A ona na to: „Ne, on vám jen nerozumí.” ‘ Ale zajímavé je, že když jsem šel v roce 1949 poprvé do školy, už jsem česky uměl. A to mi nebylo ještě ani šest, protože jsem narozený v prosinci a škola začala v září. Ale na druhou stranu jsem už neuměl urdu. Česky jsem se tedy naučil za půl roku a naprosto bez problémů. A to je jasné když je člověk, teď myslím dítě, v nějakém cizojazyčném prostředí, tak se naučí rychle. Nepotřebuje žádné školy, jen se pohybovat mezi vrstevníky.

Kdybyste teď slyšel urdu, rozuměl byste něčemu?
Ne. To už je v hlavě moc zasunuté. Ještě když jsem chodil do školy, zkoušela na mě maminka různé otázky či věty, ale já už nereagoval.

Vraťme se k vašemu tatínkovi. Jak se dostal do Indie?
To musím začít úplně od začátku. Otec byl rodákem ze Štěnovic u Plzně, narodil se v roce 1914. A když v patnácti letech vyšel školu, v Plzni viděl plakát, kde Baťa psal, že hledá mladé muže do svých podniků. Tatínkova rodina byla velmi chudá, jeho tatínek, tedy můj dědeček, padl za první světové války někde v Rusku, takže moje babička zůstala sama se čtyřmi dětmi. Můj otec se proto rozhodl, že k Baťovi nastoupí. Ale neměl ani peníze na cestu do Zlína, a tak prvně pomáhal v místním lomu. Teprve až si vydělal na vlak, odjel tam.
Ve Zlíně nastoupil jako učeň. A od té doby se o něj už Baťa víceméně postaral. Dával učňům kapesné, měli zajištěné ubytování i stravu, takže výchova dorostu u něj byla výborná. A zajímavé je, že táta byl v učňovské škole spolu s Tomášem Baťou mladším. Ten nebyl nijak privilegovaný, musel absolvovat všechno jako ostatní, aby znal výrobu bot, dokázal o ní s dělníky hovořit a rozuměl tomu, co se po něm bude v budoucnu chtít.
Když se tatínek vyučil, nastoupil na dvouletou mistrovskou školu. A pak se Baťa rozhodl založit v Indii fabriku, protože je tam levná pracovní síla a hlavně zdroj kůží. Poslal tam od nás asi 110 lidí různých profesí a specializací, což je dobře popsáno v knize Čechoslováci na březích Gangu. Ty různé profese byly důležité, protože tam se začínalo prakticky z ničeho. Bylo prostě nutné místní pracovníky zaškolit do všech činností. Můj tatínek tam odjel také, spolu s maminkou.

Kolik tatínkovi tehdy bylo let?
Odjel tam v roce 1935, takže mu bylo 21 let. Někteří byli ale starší, účetní byli třeba třicátníci.

Vzpomínal někdy na začátky, než to tam všechno vybudovali?
Začátky byly takové, že tam žádné fabriky nebyly. Všechno museli postavit. Úplný začátek byl tedy ten, že s místními lidmi nejprve postavili ubytování pro rodiny, teprve pak výrobní haly.

Stroje se tam dovážely od nás?
Ano, z Československa. A táta říkal, že také z Anglie, protože ta uměla také dělat dobré boty.

A jaká byla spolupráce s Indy? Jak se je dařilo zavádět do pracovního procesu?
Bylo vidět, že je to jiná mentalita, ale nakonec se to podařilo. To zavádění do pracovního procesu začalo už výstavbou domů. A už tehdy se zjistilo, kdo se k práci umí postavit. Pak bylo důležité naučit je angličtinu, protože tu uměli jen někteří. A pak to bylo stejné jako s učni u nás . Učili je řezat kůži, šít, lepit… Lidé od nás, kteří tam jeli, to byli i dělníci, co tohle všechno uměli. Můj otec tam jel jako vedoucí modelárny, ale spolu s ním tam byli svrškaři, šičky a spousta dalších dělnických profesí. Nejdřív ty Indy naučili povely, aby vůbec věděli, co se po nich chce, a pak si je rozdělili a každý ten indický pracovník se učil jednu činnost podle svého zařazení.

Jak tam vaši rodiče a sourozenci prožívali světovou válku? Indie byla přece tehdy britskou kolonií.
Otec mi říkal, že okamžitě po vyhlášení války přešel Baťa z civilní na vojenskou výrobu. Takže se vyráběly vojenské boty, sumky či opasky, které potřebovala britská armáda. Vyprávěl, že do Batanagaru jezdili občas i Francouzi, takže některé zakázky byly určeny i jejich vojákům.

Indie získala nezávislost v roce 1947. Došlo kvůli tomu v továrně k nějakým změnám?
Ne. Lidé, kteří tam do té doby pracovali, tam pracovali i nadále. Indie samozřejmě ctila soukromý majetek, takže Baťa byl pořád majitelem.

Vy jste se tedy do Československa vrátili o rok později. Proč?
Narodila se moje sestra Marie a bohužel jako postižená, měla jednu nožičku kratší. Ono se to dalo operovat, ale maminka chtěla, aby to bylo u nás, protože zdravotnictví v Indii přece jen nebylo na takové úrovni jako v Československu. No a když jsme přijeli sem, tak mamince sebrali pas. A otec tam zůstal, byl u Bati vázaný pracovní smlouvou na dvacet let, takže až do roku 1955.

Co se tedy po tom osmačtyřicátém dělo dál?
Když maminka chtěla vyjet, tak jí řekli, že to nepůjde, ale že není problém, aby se otec vrátil sem. Na to rodiče samozřejmě nepřistoupili, protože otec nás finančně zajišťoval. Tím pádem se stalo, že jsem tátu viděl až po 18 letech.

Vaše maminka ale byla zavřená.
To je pravda. Zavřeli ji, když selhaly všechny pokusy legálně vycestovat. Nedokázal pomoct ani Červený kříž, zkrátka nic. A pak, v roce 1953 nebo 1954, se jí ozvala její sestřenice Marina Šmídová, která žila v Rakousku. Zatelefonovala jí, že jeden její známý je schopen ji převést přes hranice. A že ho pozná tak, že ten člověk bude mít fotku té Mariny s jejím podpisem. Ale že převede jen ji, děti tam už budou muset úřady poslat. A opravdu pak přišel chlapík s fotkou a začal se s maminkou domlouvat, jak se to provede. Týden nato k nám přišla kriminálka a věděla úplně všechno, každičký detail. Až v kriminálu maminka zjistila, že ten člověk, který přišel s fotkou, byl agent z Uherského Hradiště a Marina Šmídová, i když žila v Rakousku, tak spolupracovala s estébákáma. Takže maminku vlastně zavřeli pro přechod hranic v naší kuchyni. Dostala čtyři roky natvrdo a její bratr, náš strýc Bohuslav, který o tom věděl, vyfasoval šest let.

Slyšel jsem ale, že maminku pustili na základě jisté události, která měla přímou spojitost s prezidentem Zápotockým.
To je pravda. Když maminku zavřeli, starala se o nás teta Lída, která sama už měla dvě dcery, a když byly prázdniny, tak nás děti dospělí různě rozstrkali, aby toho teta neměla moc. No a v Mariánských Lázních bydlela teta Draha, u níž byla o prázdninách moje sestra Mařenka. Tou dobou tam měl vystoupit Antonín Zápotocký. A teta Draha dostala spásný nápad a pomohla Mařence napsat dopis, že má zavřenou maminku, že se Mařence i nám všem po ní stýská a ať ji pustí. A když Zápotocký mluvil na tribuně, teta Draha ten dopis dala Mařence a k tomu kytku. Mařenka měla pořád kratší nohu, takže se tam nějak dobelhala, na tribunu jí pomohli a před zraky všech těch lidí dala Zápotockému kytku i s dopisem. A skutečně, za čtrnáct dní byla maminka doma. Je ale fakt, že to už jí z trestu zbýval jen rok. Ale pustili i toho strejdu Bohuslava.

Ale od tatínka jste byli pořád odloučeni.
Ano. Ale on mezitím, když mu skončila ta smlouva u Bati, odešel do Austrálie. Což je další takový zajímavý příběh. Poté, co Indie dostala nezávislost, vyhlásily tamní úřady zákaz vývozu peněz. Otec ale přišel na fígl, díky kterému se mu podařilo spořit v Anglii. Znal se totiž s jedním anglickým důstojníkem, kteří tam tou dobou ještě byli. S ním měnil své rupie za libry a který mu pak vždy ty libry, když jel domů, uložil v Anglii. V roce 1956 rozvázal tatínek pracovní poměr u Bati, peníze si nechal převést do Austrálie, kde s kamarádem koupil bistro a začal tam podnikat. Později dostal australské občanství a v roce 1965 se přijel za námi podívat. To už se u nás uvolnilo, takže nebyly žádné problémy. Žil zde asi rok a pak zase odjel do Austrálie, tentokrát už s maminkou. Ona po deseti letech taky dostala australské občanství, takže pak, i když sem mezitím vtrhli Rusi, nehrozilo, že by byly nějaké potíže. Přišli sem v roce 1975, nechali si tu postavit ve Vizovicích dům, žili zde až do roku 1985 a pak zase odjeli do Austrálie. Do Československa se vrátili v roce 1987 a dožili svou životní pouť ve Vizovicích.

Milan Krčmář, Třebízský deník
^{Zdroj: http://trebicsky.denik.cz/zpravy_region/trebicak-ktery-se-narodil-v-batanagaru-20160302.html}