BataStory.net

Učitel, co budoval zlínské školství

Učil jsem ve zlínské pokusné škole. Před 80 lety, říká Jaroslav Kozlík
Přinášíme daší zajímavé interview s dnes už zesnulým Jaroslavem Kozlíkem, jehož baťovské zkušenosti uvedla BataStory už před léty zde
Jaroslav Kozlík používal metody, které si dnešní učitelé teprve osvojují, už ve třicátých letech minulého století Těžko bychom hledali člověka, který pamatuje víc. Jaroslav Kozlík oslavil 103. narozeniny. Nazvat ho starcem by se ale odvážil málokdo. Někdejší učitel matematiky, kreslení a posléze i tělocviku totiž stále působí jako muž, byť starý.
Narodil se v roce 1907. Absolvoval učitelský ústav v Kroměříži, od roku 1933 působil 12 let na pokusné měšťanské škole ve Zlíně, posléze se věnoval hlavně tělovýchově. Napsal několik knih s pedagogickou tematikou. Od roku 1990 spolupracoval s učitelskými iniciativami, jako jsou PAU (Přátelé angažovaného učení).

LN Ve školství jste působil od dvacátých let minulého století. Kolik pamatujete reforem?
Na mne jako na učitele mělo největší vliv ustanovení tří pokusných škol v roce 1929. V Praze, v Humpolci a ve Zlíně. Došlo k tomu pod vlivem univerzitního profesora Václava Příhody, který studoval i přednášel také v Americe a ve Francii a po návratu chtěl prosadit nové způsoby práce s žáky. Ta naše zlínská škola se jmenovala Masarykova pokusná diferencovaná škola. Měl bych dodat, že šlo o takzvanou měšťanskou školu.
LN Říkáte naše, což znamená, že jste na ní učil.
Ano, od roku 1933 do roku 1945.
LN Proč se jí říkalo diferencovaná?
Protože se tam neučili všichni všechno stejně. My měli na tom měšťanském, dneska bychom řekli druhém stupni základní školy asi šest stovek žáků, kteří byli rozděleni podle schopností do tří větví A, B a C. Zatímco ve třídě C měli dobře zvládnout učivo základní, na třídu B byly požadavky vyšší, mluvilo se o učivu rozšiřujícím. Ve skupině A bylo učivo ještě náročnější, takzvaně výběrové. Zároveň je ale potřeba říct, že ty děti nebyly separované. Škola žila společným životem a scházela se na společných akcích.

LN Proč ty nejvyspělejší děti neodešly do osmiletého gymnázia?
To tenkrát ve Zlíně nebylo, vzniklo až později. Některé děti ale přecházely do pobočky Masarykovy pokusné školy, takzvané jinojazyčné školy. Tam už tenkrát učili některým předmětům v angličtině rodilí Angličané.
LN Používali jste nějaké netradiční způsoby výuky?
Nebudete věřit, ale my začali už tenkrát s tím, čemu se o mnoho desítek let později začalo říkat projektové vyučování. Debatovali jsme o té metodě a zkoušeli ji. Vzniklo to spontánně. Jednou se u nás doma zastavilo několik žáků, aby si prohlédli králíkárnu, kterou jsem postavil. Jejich zájem mne inspiroval, a tak jsem jim dal v kreslení načrtnout králíkárnu podle jejich představ, v rýsování si ji zpřesnili, v matematice podle předem zjištěných cen prken a dalšího materiálu králíkárnu vykalkulovali. Domluvil jsem se ale i s dalšími kolegy, takže v češtině o tom psali fejeton a v biologii zařadili aktuálně hlodavce. Bylo milé, že v několika rodinách se pak odhodlali k chovu králíků.
Praxe v té škole byla taková, že když se mi něco osvědčilo, řekl jsem o tom kolegovi a on to vyzkoušel taky. Za dva roky to dělali už čtyři a za tři celá škola. Tak byla vedená: abychom zkoušeli různé postupy, a když se osvědčí, aby je ostatní přebírali. Žádná hrr reforma ve smyslu “od zítřka bude všechno jinak”. Pamatuju si, že tehdy přijela nějaká návštěva ze zahraničí a vyjádřila se, že Masarykova škola je výkladní skříní evropského školství.
LN Měli jste ještě nějaké jiné speciální metody?
Hlavní metodou bylo sebeučení. Učitel látku uvedl, pokusil se pro ni žáky získat, navnadit je a pak jim rozdal texty, v nichž už bylo jasně označeno, co je základní učivo a co rozšiřující. A taky tam byly vzadu výsledky. Kvůli možnosti sebekontroly. Děti se mohly učit samy, ale i ve dvojicích nebo ve větších skupinkách, jak jim to vyhovovalo. Naučilo je to spolupracovat v týmu.
LN To zní skutečně jako z nejmodernější příručky pro pedagogy. Kdy ten experiment skončil? S německou okupací?
S okupací, ale hlavně s odchodem Bati do zahraničí. Rozumějte, my jsme vymýšleli, ale firma Baťa nás všestranně podporovala. Když jsem chtěl vybudovat tělocvičnu, šel jsem za Baťou. Důkladně si prohlédl plány a rozpočet, poté přišel s nápadem, aby měla nahoře běžeckou dráhu, že to viděl v Americe. Já mu ale řekl, pane Baťo, jsou lidi, kteří rozumí šroubům, jiní, kteří dobře rozumí botám, ale já si dovolím tvrdit, že trochu vím, co potřebuje školní tělovýchova a jak má vypadat školní tělocvična, aby byla opravdu praktická. Podepsal návrh bez řečí.
LN O Baťově firmě je známo, že jí hodně záleželo na vzdělávání. Podporovala nějak i učitele?
Baťa se vždycky zajímal o učitele, kteří dávali žákům něco navíc. A každý červen jim posílal zvláštní odměny.
LN Jak věděl, komu je má poslat?
Dal na doporučení ředitele Vrány, který vedl právě naši Masarykovu školu.
LN Nebudilo to mezi ostatními nevraživost?
Nebudilo. Když někdo dostal obálku, strčil ji do kapsy a nikomu nevykládal, kolik v ní bylo.
LN Kolik tam bývalo?
No, já dostal poprvé asi šest tisíc korun a moje odměny se stupňovaly.
LN To bylo opravdu hodně. Jaký býval učitelský měsíční plat?
Na začátku něco málo přes šest set, pak kolem osmi set korun.
LN Co se dělo v téhle vzorové škole za německé okupace?
Podpora skončila, ale učitelé neodešli, snažili jsme se držet nastoupenou cestu, včetně vlastenecké noty, jak to šlo. Přenášeli jsme zkušenosti z druhého stupně na první. Ao škole se mezi pedagogickou veřejností pořád vědělo. V roce 1943 mne tajně zavolaly do Prahy učitelské odbory, které se, samozřejmě taky tajně, scházely, aby vytvářely program pro poválečnou školu. Chtěly po mně, abych vypracoval plán pro tělovýchovu. Udělal jsem to. Na tomhle úseku jsem pak pracoval skoro tři desítky let v nově založeném Výzkumném ústavu pedagogickém. Až po sovětské okupaci jsem musel nuceně do penze, protože jsem ji neschvaloval.
LN Takže reformu ze sedmdesátých let už jste nezažil?
Ne, ke své milované pedagogice jsem se vrátil až zase po roce 1990, když mne vyhledalo pár progresivních pedagogů, kteří o mně věděli.
LN Jaká by podle vás měla být dnešní škola?
Svobodná, demokratická, tvořivá a úsporná.
LN Mají se děti učit totéž, co se učily za vašich mladých a středních let?
Víte, ono není ani tak rozhodující, co se učí, jako to, jak se učí, jak se rozvíjí dětská osobnost.
LN To znamená?
To znamená založit program výuky na silných stránkách každého dítěte. Předpokladem ovšem je, aby je ten učitel dovedl rozeznat a využít.
LN Tak jinak: Jaké lidi by měla škola spolu s rodiči vychovávat?
Jejím cílem by měla být osobnost, která má sociální cítění, myslí tvořivě a produktivně pracuje.
LN Dělá to škola?
Víte, dnešní společnost je založena na principu soutěže. Ve všem. Přitom soutěž, to není život. Kvalita života souvisí spíše s citem. A my ho jakoby vynecháváme, když klademe důraz na tu soutěž.
LN Jenže děti jsou přirozeně soutěživé…
Ano, to jsou a je třeba toho využívat, ale moje heslo je: Posiluj, zušlechťuj a sjednocuj. To je otázka vyváženosti. Někdy mám pocit, že my zušlechťujeme plodiny a dobytek, ale lidi ne. A pokud jde o sjednocování? Spíš rozdělujeme. Nelze popřít, že soutěživost rozděluje. Nezdůrazňuje skromnost, spolupráci a porozumění.
LN Je to vina učitelů?
Ne tak docela. Jim se jen nedaří převálcovat média.
LN Myslíte, že média se snaží společnost rozdělit?
Ano. Stačí si poslechnout třeba televizi.
LN A co internet?
Internet, to je v zásadě velký pokrok.
LN Měl by stát plošně testovat žáky v pátých a devátých třídách, aby zjistil, co se naučili a co ne?
Každá práce má v poslední fázi nějaké hodnocení, což je přirozená a nutná věc. Ale záleží na způsobu, jakým se to dělá. To by ovšem bylo na dlouhou a rozsáhlou debatu.

© Radka Kvačková, foto František Vlček, Lidové noviny, 1. 2. 2011